Hned na úvod, jako kuriozitu, Vám předkládám jeden otáčkoměr prudce speciální. Jedná se přesný dílenský přístroj a byl vyroben v Německu okolo roku 1925. Přes své úctyhodné stáří je stále bezproblémově funkční, pouze speciální dotykové nástavce /otáčkoměr měří přiložením nástavce na rotující díl/ jsou až na jeden, všechny dost opotřebené. Přístroj pracuje na principu cejchovaného odstředivého regulátoru, který lineárně, v závislosti na otáčkách ovládá ručku na ciferníku se dvěma stupnicemi, pod silným broušeným sklem.
Přístroj má, jak bylo v té době zvykem, pěknou dřevěnou etui, ve které je mimo měřících nástavců, kalibrované řemenice a provázkového řemínku též skleněná olejnička, návod k použití a protokol o chybách.
Stupnice je pro umožnění lepšího čtení a vhledem k "posazení" rozsahů dvojitá. Výrobce přepokládal, že pracovníkovi používajícímu přístroj se může přihodit to, že při špatném nasazení může rotující hřídel, nebo díl přístroj zachytit a smýknout s ním prudce do strany. Proto je stupnice krytá pancéřovým, asi 7mm silným sklem. Ukazatel horizontální polohy má podobu terčíku s ryskou a je schovaný za broušenou hranou skla u číslice 2.
Na detailním obrázku vidíte posuvnou řadící páku planetové převodovky /přístroj má čtyři rozsahy/, dotekové nástavce, řemenici a olejničku. Dírka mezi Stupnicí a posuvníkem řadící páky je právě pro mazání převodovky. Čísla na levé straně posuvníku jsou minimální a na pravé maximální měřitelné otáčky každého ze čtyř rozsahů.
Samostatnou kapitolou je protokol chyb. Každý přístroj má chyby. Protože se jedná o přesný a jak předpokládám v té době nesmírně drahý dílenský přístroj, byl protokol chyb a tolerancí povinným doplňkem. Zde v roce 1925 neznámý technik vepsal do předtištěných rubrik pečlivě, s německou důkladností odchylku pro široký rozsah otáček. Ve skutečnosti je přístroj schopen bezproblémově měřit otáčky od 60 do 8000 RPM. Přesněji v rozsazích 60-240, 200-600, 600-2400 a 2000-8000 RPM. Pochopitelně se musí při měření držet v ose s rotujícím dílem. Na to je pamatováno a přímo ve stupnici přístroje je miniaturní gravitační ukazatel, který pomůže, pokud je rotující součást vodorovná. Hezká vzpomínka na doby, kdy řemeslná výroba a strojírenství bylo ještě industriální poezií...
Tak jsme se namlsali a nyní pár rad, jak změřiti otáčky na našem milovaném samohybu. Měření můžeme rozdělit asi na několik způsobů:
Přímé, tachometrické: Otáčky rotujícího dílu jsou přímo přenášeny do přístroje spojením, či dotekem /viz dílenské měřidlo nahoře/, nebo pomocí nějakého ohebného vedení nebo tachogenerátoru. Složité, velké nároky na kvalitu bowdenu a jeho poměrně brzké opotřebení. Použití tachogenerátoru vylučuje jeho neuvěřitelně drastická cena /také až desetinásobek ceny Babetty/, tím nedostupnost a složitost montáže. Tyto dva způsoby jsou ale jediným řešením pro vznětové Diesselovy motory, či rotující stroje, které nelze měřit jinak. Ale pro nás nepoužitelné.
Nepřímé, přenosem: Tedy rozuměno tak, že rotující díl, v našem případě kliková hřídel motoru, nebo motor sám není nijak fyzicky spojen s měřící aparaturou. Měření je svým způsoben "na dálku". To se může buď odehrávat pomocí odraženého či propouštěného světla /clonka, zrcátko a fotočlánek/, laserového paprsku, nebo pomocí magnetické indukce. Na rotujícím díle je buď malý magnet, nebo zářez /výstupek/ a proměnlivé magnetické pole či zbytkový magnetismus kovového dílu je snímán Hallovou sondou. Získaný údaj je vyhodnocen /nyní zpravidla digitalizován/. Pro složitý způsob snímání jej asi nepoužijeme.
Nepřímé, měřením vedlejších jevů: Jsou sledovány průvodní jevy chodu motoru, v našem případě počet impulsů pro zapalovací cívku zážehového motoru našeho samohybu. Zde platí několik pravidel: Musíme rozlišit typ motoru, zda dvoutakt, či motor čtyřtaktní. V prvém případě je to vůbec nejjednodušší; impuls následuje vždy po 360 stupních otočení kliky, tedy kolik impulsů, tolik otáček. U čtyřtaktu je to složitější. Jeden impuls následuje až po té co klika uběhne 720 stupňů, tedy dvě otáčky. Počet impulsů se musí tedy násobit, nebo měřící výstup nějak upravit.
Teplota:
Měření teploty motoru je důležité v tom smyslu, že pokud teplota oleje překročí 120 stupňů Celsia, vlastnosti i těch nejdražších značkových olejů se změní ve špatném smyslu natolik, že mazání pohyblivých dílů motoru se fatálně zhorší a dojde k jejich poškození, či přímo k zadření. U dvoutaktů se navíc začne při vysoké teplotě pálit olejový film mezi pístem a vložkou válce. Výsledek je ale stejný. Zadření. Měření teploty oleje /vody, karteru, hlavy válce/ je v podstatě jednodušší. Odehrává se asi takto:
Klasický způsob: Teplota motoru způsobí změnu v objemu nějakého média /rtuť, metylalkohol/, které se následně měří běžným tlakoměrem. Viz staré měřiče tepla v traktorech a nákladních autech. Od tohoto způsobu měření teploty v automobilních a motocyklových motorech pro běžnou potřebu se již upustilo. Důvod je prostý. Náročná a drahá výroba, surovinová náročnost /rtuť, měd/. Pokud takový teploměr někde najdeme, tak u veterána, nebo starého mnohdy již vyřazeného vozidla, či prudce značkovém a také patřičně drahé replice dobového auta či motorky. Problém měření se pochopitelně řeší již moderněji:Teplota motoru změní pozici /zkroucení/ bimetalového pásku, či spirálky. Takto se vyrábějí a prodávají nesmírně elegantní a často i přesné miniaturní měřiče, které se u motorek šroubují do nalévacího otvoru pro olej. Mají trubičkovou sondu, která zasahuje do olejové vany. Vidíte jej na obrázku vlevo, skoro ve skutečné velikosti. Kapalina pod sklem budíčku zabraňuje rozkmitávání a následnému upadnutí ručky při vibracích motorového karteru, ve kterém je teploměr, místo zátky zašroubován. Teploměr pracuje stále a zadarmo, nepotřebuje žádné napájení. Nestojí moc, /již od 650,- peněz/. Nevýhodou je ale to, že musí být pro každý typ motoru na míru a k Babettě se žádný nehodí. Za jedno je nalévací šroub nutno odvzdušňovat, za druhé pak je tento pod plastovým krytem a za třetí teplota oleje v převodovce tohoto kouzelného stroje málokdy přesahuje kritickou hodnotu. U Babetty je ale jedno kritické místo a tím je válec. Budeme asi měřit tam. O tom si povíme později.
Měření přenosem elektrické veličiny: Moderní a všeobecně motoristy nejvíce využívaný způsob. Teplota změní povahu určitého, na teplo citlivého materiálu /slitiny/, že tato změní svůj elektrický odpor. Tento se měří, tedy jeho změny a z těchto je buď přímým měřením /analogově/ odvozován údaj o teplotě, nebo se digitalizuje a pak zobrazí. Napětí pro měřící přístroj však musí být přesně stabilizované, jeho změny, například při kolísání otáček motoru a proměnným zatížením palubní sítě motorky /blinkry, světla/ mohou měření zcela znehodnotit. Slušnější přístroje mají stabilizátor již zabudovaný.
Teplotně závislých odporů /termistorů/ je celá řada, pracují na 99,9% tak, že se vzrůstající teplotou stoupá jejich odpor. Jsou snadno dostupné a levné /korunová záležitost/. To ovšem už někdy neplatí o hotových a k teploměrům dodávaných čidlech. Někteří výrobci /potažmo také prodejci/ jsou v tomto ohledu neskuteční koumáci. Viz čidlo Hawkey Hawk. To k teploměru není, musí se extra dokoupit. Navíc ještě licenčně vyrábí u nás. A chtějí za něj 999,- Kč. Za kus mosazi a porcelánu. Velmi pěkné...
| |
|
|
Nádherný, značkový a také patřičně drahý teploměr oleje Hawkey Hawk /USA/ a čidlo /zde se závitem M14x1,5/ který se ale s budíkem nedodává. Nutno jej zvlášť dokoupit. Takže pokud chceme měřit teplotu oleje kultovně, zaplatíme téměř 3000,- peněz. Obrázek teploměru je poněkud zmenšený, budík má ve skutečnosti průměr asi 55mm. |
Takže tudy cesta nevede, pokud nejsme Harleyáři. Těm to nevadí, pokud už dali za motorku půl melouna, tak výdaj za teploměr už je nerozpláče. My jsme skrovní a chudí majitelé krásných slovenských strojů, které opatrujeme s láskou.. Pomůžeme si tedy svépomocí, nebo někde, kde je levněji...