Vápenky 2011 - Ultra Violence version

Vložil: admin <jenda(at)speaker.cz>, Téma: Srazy, Vydáno dne: 23. 08. 2011

Bylo to skutečně jako v kultovní hře Doom, tedy jen pro silné jedince…

Letošní Vápenky jsem naplánoval, tedy alespoň jsem se snažil, na tradiční, svátek pumpičkářů, tedy Karpatský pedál. Nevyšlo to, také částečně mojí vinou, měl jsem s tím začít již minimálně v únoru. Paní Kubíková se nám také snažila pomoci ale co naplat, nejbližší volný termín, hlavně kvůli letos mimořádně častým svatbám byl až 19 - 21 srpna, kdy je na na Vápenkách tradiční motostraz. Inu co naděláme, na prahu podzimu jsme na Vápenkách ještě nebyli, na velkém motosrazu také ne /alespoň já tedy/, tak směle do toho.
Samotný odjezd byl už bizarně veselý. Nevyřídil jsem si na pátek 19.8. dovolenou, spoléhaje na to, když se jako nenápadně vytratím z práce, nic se nepozná. Ale poznalo se. Byl jsem odchycen na odchodu z úřadu, tedy z mého hlavního zaměstnání, které mne kupodivu na rozdíl od ostatních činností, živí. Ale nakonec se to nějak vyřešilo. Co se nevyřešilo, bylo počasí, které si dělá, jak známo co chce a tak dopoledne čumím z okna na zataženou oblohu a déšť. Po poledni to ustává. Letmý pohled na radar, za frontou čisto, pouze nad sousední Germánií se řadí druhý sled. Ale ten je daleko a Němcům déšť nevadí, pouze ruské mrazy, jak je z historie známo a ty v srpnu nehrozí.
Vyjíždím tedy časně odpoledne, slunce svítí mírně, jak to na sklonku léta bývá. Pouze konstatuji, že letošní rok jsem žral jak ten dobytek a mám oproti loňsku o 10 kg více, což je na výkonu motorky znát. Nadávám si do tlustých prasat a v 12% kopci za Červenou Řečicí dávám za 3 /loni za 4/ tvoje chyba Jeníčku. Nežrat, sportovat a dbát o kulturu těla. Doufejme, že se do příštího roku /pokud se toho dožiju/ toho sádla zbavím. Hnus.
Pelhřimov je za mnou a krajina je kouzelná, jak ostatně na Vysočině je zavedeným zvykem. Za Horní Cerekví opouštím Route 112/II, poslední pojítko s mým milovaným městysem a vyrážím po R639 do Batelova, odkud mne R402 povede přes Třešť, až do Stonařova. To se skutečně děje, kupodivu plynule a bez brutálně pitomých kufrů, jako loni. I motorka pookřála a jakoby nadváhy nebylo, zdolává krpály Vysočiny ladně a bez problémů, jako loni. Dokonce teploměr oleje málokdy přeleze přes cifru 80, což mne těší. Jenže na Vápenkách ještě nejseš hochu! A pokud něco začíná vesele, vzápětí se to může nehezky zesrat a taky že ano. Pojednou krajina nezvykle goticky potemní, slunce nějak rychle slábne. Pohled do zrcátek, už před tím nějaký divný, mne vyděsí: Černočerná čerň. Ta druhá fronta na Německem nebyla tak pomalá, jak se zdála. Germáni se jí rychle zbavili a poslali ji k nám. Tak si to užijte, Slovani! To máte za ty Benešovy dekrety! Es komm der tag!! A bylo to.
Nebylo to ale zase tak hned. Dokud jsem byl na R402, která vede souhlasně s pohybem fronty, v rámci možností mého stroje a silnice jsem jí částečně ujížděl. Byl to čestný, ale nerovný boj. Možná, kdybych jel pilu a kašlal na "padesátku" v obcích, tak z toho nějak vyváznu. Ale je tu Stonařov a lámu to v pravém úhlu na R38 přímo na jih. Teď už ničemu neujíždím, jedu souběžně po linii fronty, kolmo na její postup a mohu ji sledovat bohužel už ne v zrcátkách, ale pěkně v bočním pohledu. Vypadá ošklivě. A tak už jen běží o to, kdo bude na pumpě na Hladově první. Zdali já, nebo to oblačné nadělení. Povedlo se, tedy pro mne. Zajíždím k pumpě a tankuji svého půldruha galonu. Stmívá se čím dál více. Zavěsím hadici do stojanu a vtom to začíná; blesk, rána a z nebe se valí tuny vody. Asi za tři minuty dojíždí mlaďas na silniční Kawě, úplně promoklej na kost. Nadáváme na zasraný počasí a on si mezitím vylévá vodu z bot. Ale více, méně to stihnul také. Což se nedá říci o relaxujících dovolenkářích a cyklistech, sedících společně na lavičkách na druhé straně areálu Hladovské pumpy. Nestačili ani naskákat do svých aut a pumpičkáři to mají spočítaný tutově, protože bicykly střechu nemají...
Zhruba tak za hoďku je po divadle. Volám paní Kubíkové na Vápenky že přijedu déle, protože ke zdržení na odjezdu mám ještě hodinu plus skrzevá bouřku. Paní Kubíková mne ujišťuje, že je to v pohodě abych to neřešil, protože stejně budou všichni do rána na nohou, proč to mi dojde následující den, ale k tomu se dostaneme. Vyfotím si ještě odcházející frontu, mezitím mne sprdne pumpařka, že se zde fotografovati nesmí. Nekladu odpor a foťák mizí zpět ve futrálu.

S popisem první části cesty moc zdržovat nebudu. Pouze tradiční Rápotice /udělal jsem je za 4/, tentokráte bez ryby v plechu, nemám na ni chuť /hnusí se mi přejídání/ a také chvátám. Vysrknu pouze kafe z piksly a pokouřím, ani rádijko neposlouchám. Chvátat je třeba, protože R23 ku Brnu je jedna objížďka za druhou a také jednosměrné uzávěry řízené světly, těch je zde po celé trase asi pět. Dokonce jedna na prahu Rápotické rokle. Zde je to navíc mimo nepříjemné zdržení i dost hustá zkouška brzd. Kdo znáte Rápotice, víte o co jde.

A je tu Brno! Vím, že R602 je u Brna, až do Popůvek uzavřená. Zapomenu na to a tak jsem najednou na dálnici. Ale o co jde. Jel jsem to tu už jednou, sjedu na D2 a pak do Chrlic a o co jde, že ano. Nechvalme dne před večerem, to je pravidlo, na které je třeba myslet. Stačí jeden nesprávný sjezd z dálnice a jste kde? Ano, v prdeli, přátelé.
Je 20.55 /podle brněnského času 21.55/ a začíná jeden z nebizarnějších kufrů mé Vápenkové kariéry. Brno je krásné město, to ano. A plné nádherných stavebních památek jak historických, tak i novějších. Během hodiny už umím zručně manévrovat v hustém městském provozu, na druhý pokus zvládám dokonce bezchybně přejezd tramvajového pásu. Semafory naštěstí znám, to mne naučili v autoškole. Po chvíli spatřím dokonce před, respektive na strmém návrší, tedy nad sebou, věže chrámu sv. Petra. je to krásný kostel, naše rádio /Rádio Ethno, Praha 90.4, Brno 99.4FM/ tam má i svůj vysílač, na jedné z jeho věží. Historik ještě navíc ví, že zde odvážný zvoník za doby švédského vpádu, v první polovině století sedmnáctého, zachránil město před zkázou. To bylo na jaře roku 1645, kdy oblehl město švédský generál Lenart Torstenson. Obléhání se táhlo čtyři měsíce a Brňané měli už na mále. Ale kampak na občany brněnské! Stačila dost promakaná finta, Švédi odtáhli a bylo to. To se semlelo 15. srpna 1645. Od té doby mají Brňamé poledne v jedenáct hodin, ale to bychom odbočovali. Více zde>> a kdo nerozumí hantecu, tak česky to máte tady>>
Pitrisovu kirchu jsem tedy viděl, napadlo mne zda by ještě nestálo zajet se podívat na proslulou Vilu Tugendhat, světový klenot funkcionalistické architektury, ale taje nyní v rekonstrukci a stejně i kdyby nebyla, tak by mne tam asi nepustili, vzhledem k pokročilé večerní hodině a prohlídky se musely stejně objednávat předem. Když už mne poznávací zájezd do Brna omrzel a  taky to trvalo dlouho, začal jsem se probojovávat na východ, ven z města, tedy na rozdíl od generála Lenarta Torstensona, který chtěl zase dovnitř. Zastavil jsem tedy jednoho z obyvatel města, kde jsem beznadějně uvízl. Byl to dobrý člověk, poradil, vysvětlil a po necelé hodině jsem byl na známé trase a mířil vstříc Slavkovu u Brna.

Natankováno /ve Slavkově/ a vzhůru do hor! Zde stojí za zmínku, že počasí na počátku podzimu zde, tedy v horách před Kyjovem se značně liší od toho letního. Překvapila mne mlha, ze začátku taková ta běžná, podzimní, ale bude ještě hůře. A taky bylo. Za Kyjovem jsem zaregistroval podivný zvuk, vždy při určitých obrátkách motoru. Zvuk šeredný a nehezký. Diagnóza vypadá hrozivě; vačky, ventily, rozvod. Každá ze tří možností je fatální a spolehlivě učiní rázný konec výletu. Ale jsem již více jak 280 km od domova a nemám na vybranou: Vrátit se nelze, tedy dojet, nebo dotlačit, dle okolností. Jenom mi nejde do hlavy, že motor neztrácí výkon, jde spolehlivě za plynem a do prudkých kopců, zde obvyklých. Vím jak jsou u tohoto typu motoru rozvody citlivé třeba jen na špatné seřízení ventilových vůlí. Cukání, "díra" za volnoběhem, ztráty výkonu, to je to nejmenší. Ale to se však neděje. No nic, dojedu snad do Veselí na Moravou a mrknu na to. To ještě netuším, že za Moravským Pískem poprvé uvidím, co znamená pojem mlha. Kilometry cesty ubíhají:. Bzenec, Moravský Písek. Těším se na důvěrně známý průhled pod železničním viaduktem, kde se za normálních okolností znavenému poutníkovi vyjeví známý obrázek; jako pravítko rovná silnice lemovaná hustou alejí a s obloukovou konstrukcí mostu až hodně daleko, kde se linie cesty sbíhají, je Veselí nad Moravou. Ale co se to děje?? To co spatřuji pod klenutím viaduktu, nemá s výše popsanou scenérií společného zhola nic. Prostor zarámovaný klenutím mostu ukazuje jen kompaktní nažloutlou stěnu, nic víc. Silnice zcela zmizela, je to naprosto šílený pohled. Připadám si jako v seriálu Star Trek, při překonávání časoprostorových anomálií*1). Ano, už vím co se stane: Projedu pod viaduktem, fialově to zapraská a já se octnu někde ve středověku i s motorkou, což bude průser. Jakmile mne pradědové dnešních Moravanů spatří, jak jedu na tomto vybuchujícím a smrdutém stroji, sám, bez koňského spřežení, budu považován za čaroděje a upálen. V Bzenecké kronice pak po létech najdete tento kurizózní zápis:

Na den 19. srpna 1435, Timoteje mučedníka o pozdní hodině wečerní, zjevil se na formanské cestě do Weselí podiwný cizák, oděný v kabátec z wepřowice sdělaný a kuklou, snad dokonce helmicí jakousi welmi pewnou, jež na hlavě měl. Sedíce na mašinně hrozné, snad čertem z pekel udělané, opatřené lucernou krutě silnou, jež přiwolané biřice zcela na drahnou chwílu zraku zbawila. Machina diabolica pak ukrutný hřmot působíc i smrad sirný jest okolo sebe šířila. Mnozí z prostého lidu, jež přítomen té noční pekelnosti byl, snad by i hrůzou z té podíwané pomřít jest museli, kdyby proti cizákovi tomuto mocí zasaženo nebylo, Biřici pak v lítém tumlu přemožen, přesto stále zuříce, nátisk na tuto moc swětskou činil. Ale darmo mu to bylo, jat byl a odwezen do Weseli v železech jest. Tam na urputném právu přiznal, že až od Prahy na tom ďáblowství jede. Tvrdil, že odoledne tohoto dne se na cestu wydal. To jest zhola nemožno, neb nejčerswějšího koně kdyby měl, nejméně dwou dnů na wagaci tu potřebovati bude. Spíše ale jak nám se jewí, koňův dobrých několik by střídati tou cestou pekeklnou museti měl, jeden kůň sám by v půli cesty schwácen padl scepeněwše hned. Pokud to co říká, je prawdou, čáry odporné w tom zajistě wězí. Také říkal, že pod mostem jakési diwné železné dráhy jel, což čertowství jest zřejmé. Mimo formanské, žádné železné tu cesty není co nejstarší pamatují, ani mostu bytelného z dobrého kamene klenutého tu nikdy v Bzenci nebylo. Shledán winným čarodějnictví a na den 21 srpna, sv. Bernarda a sv. Teognia w kole lámán byl a na wrchu Kačeníku upálen i s tou mašinnou pekelnou jest. Cesta formanská do Weselí jež wede, znowu wysvěcena byla, aby snad čarami nečistými škod na dobytku, či koních se neutrpělo.
Mattěj z Weseli judiciar, dne: A.D. 22. srpna 1435 v den Simeona blahoslaveného, wlasní rukou zapsal.

Nebo mne to hodí pro změnu do budoucnosti. Taky s motorkou. V tom případě je to o něco lepší, pouze pravnuci dnešních Moravanů se budou válet smíchy až mne uvidí, jak jedu na svém oldtime choppříku mezi těma jejich antigravitačníma samohybama na atomový pohon. Policie budoucnosti a ekologický aktivisti /ti jsou v každé době/ mne hned okamžitě zatknou a bude to běžet ve Bzenci a v Moravském Písku na všech 150 TV kanálech. 3D a v barvě se stereo zvukem. Všechna média budoucnosti spustí informační kampaň tohoto typu:

Zvláštní vysílání Televize Bzenec! Dnes 19.8.2511 se v 22.55 večer objevil u viaduktu magnetického rychlovlaku Uherské Hradiště / Kunovice - Břeclav - Wien - Roma- Tel Aviv neznámý člověk, v podivném dobovém obleku zhotoveném z kůže živých zvířat/!!!/ Navíc jel na zvláštním a velmi hlučném stroji, poháněném kapalnými uhlovodíky! Tato látka, je jak známo již od roku 2445 celosvětově zařazena mezi látky zakázané a její nepovolená výroba a držení je trestné. Protože doprava pomocí tohoto extrémně nebezpečného zařízení je evidentně riziková, musel si chránit hlavu pevnou uzavíratelnou ochrannou přilbou. Neznámý cizinec který nedokázal svoji přítomnost zde uspokojivě vysvětlit a pokoušel se o osobní identifikaci téměř 500 let starými historickými doklady, které zřejmě ukradl v národopisném muzeu v Brně, hlavním městě Moravsko-České Federální republiky. Výtečník byl ihned zatčen a státní zástupce mu pravděpodobně zítra sdělí obvinění z krádeže a padělání historických veřejných dokladů, týrání a zabíjení zvířat a přechovávání a užití nebezpečných chemických látek, včetně používání těchto k provozu neschválených historických vozidel s adhezním pohonem. Projetím viaduktu nebyl provoz magnetické rychlodráhy ohrožen, ani přerušen.
Přesto ale nechápeme, že se nepohodlně trmácí až někde od Prahy téměř děvět hodin na tomto příšerném archaickém stroji ničícím životní prostředí, když si může pomocí osobního komunikátoru kdykoliv, 24 hodin denně pronajmout veřejný fúzní transpodér, který jej z domova poblíž Prahy dopraví do Bzence zcela bezpečně za 17 minut. O vývoji tohoto případu vás budeme pravidelně informovat.


Poznámka:
*1) Něco na tom ale bude. Ačkoli jsem na Vápenky dorazil 01.30 následujícího dne, tedy v sobotu, prodali mi registraci na pátek /žlutý pásek/ a v sobotu jsem to musel s ostrahou areálu řešit. Zaplatil jsem pátek, přijel v sobotu, lístek byl neplatnej ihned jak jsem jej koupil. Dostal jsem tedy další, už platnej oranžovej pásek, ačkoli byl podle služby u vjezdu pátek a tento byl již na sobotu, dále vyvalil kilo, který jsem vlastně zaplatil už jednou. No vyznáte se v tom? Já tedy ne. Asi na té silence fiction něco pravdy je. Bacha tedy na vidadukt u Moravského Písku, je to evidentní časová brána!!



V pátek jsem byl na cestě i va Vápenkách zároveň. Zřejmě cestování v čase, naštěstí jen s několika hodinovou diferencí...
 
Se sevřeným zadkem projedu pod viaduktem, nic se ale neděje a tak vyjedu vstříc té podivné žluté stěně. Je to jen dost hustá mlha, prosvětlená výbojkami. V Londýně mají oproti tomu jasno a daleký výhled. Je vidět tak na pět metrů, jedu na nejnižší možné otáčky a velmi pomalu, tak do 15km/h. Vzhledem k pomalé jízdě strašný zvuk ustává a dokonce i mlha dá pokoj. Před půlnocí jsem na parkovišti Na konci Veselí nad Moravou, kde pravidelně stavím.
Kafe, fidorka a pokouření, během kterého oklepávám, vše co se oklepat dá. A vida! Kastlík na baterku je sice utažený šroubem na vrchu víka, ale dole jej drží ještě dva čepy s gumovými manžetami, to právě kvůli vibracím. A jeden z nich je pryč. Buď jsem ho ztratil nebo jej sežrala kyselina, či obojí naráz, důvod je vedlejší. Prostě tam není a kastlík svinsky rachotí. Dělám opatření, zajišťuji i zadní osvětlení RZ,které je taky mírně uvolněné. Mlha se zcela zvedla, dokouřeno, a vyrážím na poslední úsek k Vápenkám. Rachot se již neozývá, motorka jede jako z praku. Suchov za 4 mne utvrzuje v tom že to byl ten kastlík. Nebyl to pouze jen kastlík, ale to se dozvím až pojedu zpět domů. Poslední kilometry do Vápenek jsou však čistá kondenzovaná hrůza. Opět mlha, co jiného. Ale to už není mlha, to je zlý sen. Nořím se do bílé pasty, všude vlhko a dohlednost tak maximálně 1.5 metru. Jedu krokem, podle dělící čáry, kterou vidím jen občas. Za Suchovskými Mlýny to bílé peklo naštěstí končí. V kempu jsem o 01.30.
Na Vápenkách je motosraz, což zajedno lze poznat podle ryčné hudby a pak za druhé, že po mne chtějí vstup. To mne sice příliš nerozveselí, ale "nejsem móka", jak říkají Brňané a tak vytlačím kilo. Za to dostávám vlezenku, pásek na ruku a motorku můžu dát na zamčený a hlídaný parkoviště. To je výhoda. Motorkáři sice na cizí stroje nesahají, to je nepsaný motorkářský zákon, ale problém je z "civilními" návštěvníky srazu, to jsou takoví, co chodí na srazy jen chlastat a na tancovačku s bigbítem. Ti s motorkami a motorkáři nemají nic společného a jsou většinou zdrojem problémů. Což se potvrdilo za pár hodin, už k ránu. Jakýsi týpek se tam pokusil ukrást na zakázku šitej křivák. Chytili ho a dostal na budku.

Jinak ubytování, klasika. Opět chatka č. 1, to je ta hned u budovy. Usnu hned, kapela dohrála, nastupuje discjockey, hraje slušně a hlavně ne moc nahlas. Chrupám až do dopoledne, kdy mne probudí SMS od Daniela, že už je na území ČR a co nevidět dorazí. A je tomu skutečně tak. Erik dojede později, jdeme tedy na oběd. Mezitím se sraz rozebíhá na plné obrátky. Erik přijíždí po obědě, takže jádro výpravy je pohromadě, čekáme pouze na ostatní. Po odpoledne dorazí Mitch72 a přiváží spoustu dárků, tedy kultovní štítky na klíče vypalované laserem a také speciální duralové podložky pod motorku, aby na měkkém nepadla. Což je dobrý nápad. Komické je to, že Erik na podložku, respektive na její aplikaci zapomněl a motorka mu před chatkou do rána lehla na bok. Inu, stane se.
Prožijeme hezké odpoledne, shlédneme různé soutěže, pojíme, popijeme. Vyjížďku ignorujeme, užijeme si cesty domů. Prohlížíme si na parkovišti hezké stroje, dokonce i moje čínská replika Hondy Jazz ze sedmdesátých let je velmi obdivována, ostatně je proč, těchto strojů jezdí v ČR jen pár. Obdiv mne potěší. Spolubratry motorkáře dorazí pak sdělení, odkud jsem do Vápenek dorazil. Zprvu nevěří, ale SPZ hovoří jasně. Ptají se, zda jsem nejel autem a tady motorku jen nevyložil na poježdení. Odpovídám na to sympatickému týpkovi oděném v kůži: "Na sraz v autě? Vod čeho mám motorku!" Týpek pochvalně zamručí něco v tom smyslu, že až Vlašimi, téměř přes celou republiku,  "tak to je kurva vodvaz". Chvíli ještě spolu pokecáme, hovoříme o motorkách a o cestě sem. O problému s kastlíkem a že žádné auto nemám, taktně pomlčím. Povzbuzen obdivem dám si svojí osobní minivyjížďku, přes Vápenky od horního mostku ke spodnímu. Když míjím kemp směrem dolů, uberu prudce plyn a studený motor parádně vystřelí. Motorkáři koukají a nevěří. Večer Mitch72 musí domů, kvůli práci. je to škoda, snad se mu to napřesrok povede.

Večer je plný soutěží a také losování tomboly. Hlavní cenu, silniční minibike, vyhrává desetiletej kluk a září štěstím, jeho tatík také, kupuje basu kořalek pro celý stůl a vypuká pravé divoké motorkářské veselí. Na pódium nastupuje kapela trashmetaová partička z Blatnice. Rachot jako sviňa. Konstaujeme, že toto je na nás skutečně dost, ale to netušíme, že toto není zdaleka vše. Naštěstí po hevíku z Blatnice jde na scénu mírně bigbítově alternativní The Pant. To je dobrá muzika a dá se to poslouchat. Ostatně klikněte a můžete posoudit.
K půlnoci jdeme spát, těšíme se že si po perném dnu odpočineme. Po chvíli mám dojem, že nám nad hlavou přelétávají v sevřených formacích bombardovací svazy, do explozí pum se mísí burácení kanonády, chatka sténá a otřásá se v základech. Toto je skutečně peklo. Světla v chatce na dovršení té apokalypsy poblikávají v rytmu hudby, rozvodná síť v kempu nestačí pokrýt odběr aparatury. Na pódium totiž mezitím nastoupila trahsmetalová formace Shaark. Poklikněte, spusťe a uvidíte, čím jsme prošli. Tak to je neuvěřitelná síla. Jdu se podívat ven, jak otevřu dveře chatky, mám dojem že mi je nápor decibelů vyrve z rukou, protože do toho bengálu ještě navíc snad přistává obrovský Jumbojet. Nahlédnu zkušeným okem na pódium kde vidím jak na koncových zesilovačích problikávají občas limitery. Tak to je dílo. Vzhledem k tomu, že velice kvalitní aparát má výkon odhadem 10 kW na kanál, tak obyvatelé Vápenek se dnes asi nevyspí...

Nějak jsme konečně usnuli, jak to je zázrak. Ráno je neuvěřitelně klidné, chutně posnídáme a zbytek pobytu uplyne jako voda, vyzvednu motorku z hlídaného parkoviště, chvíli si tropíme z Erika legraci, protože si pod stojánek nedal podložku od Mitche72 a motorka mu padla, možná to bylo tou trashmetalovou smrští v noci, kdo ví. Následují přípravy k odjezdu, od paní Kubíkové dostávám na cestu klobásku a štrúžek špeku. Vyrážíme v 10.50. Jedeme ve formaci, kdy hochy před Suchovem předjedu a počkám na ně na vrcholu kopce a zařadím se opět na záď minikolony. Dorazíme až na R54. Zde se rozloučíme, chlapci jedou na východ k přechodu do SR Strání, já na západ k Brnu.
Na Babím Lomu si konečně vyfotím to krásné panoráma. Chlápek v autě mne vidí a nabízí mi, že mne taky vyblejskne. Je to dobrý člověk a chce mi udělat radost. Dávám mu tedy aparát, vyletěl ptáček a snímek je hotový. Doma, když jsem obrázky otevřel, potvrdil se můj předpoklad, že na všech fotografiích vypadám jak hovado, ale co naděláme.
Cesta pokračuje, hned za Babím lomem jsem chytil žihadlo; svině vosa mi vlítla do rukávu bundy. Zastavuji, dám si limošku a pozoruji otékající ruku. Inu, stane se. Dostat to do ksichtu, celkový estetický dojem by byl dokonalý. Mohl bych se na Babí Lom vrátit a požádat chlápka ještě o snímeček.
Dosti srandy. Cestou se opět objevuje nepříjemný zvuk. Kurva, co to zase je? Kastlík je utemovanej, použiji brněnského nářečí "z takového kraválu mám péří" nechybí moc a pustím si do gatí. Ale není to tak markantní, jako v pátek v noci, ale je to tu stále. Snížím otáčky, zvuk ustane. Ale motorka zase jede stejně, jakoby nic. Natankuju ve Slavkově a až dorazím /doufejme/ za Hajany, k trase bývalé exteritoriální dálnice, podívám se na to. Kupodivu jsem u starého mostu za necelou hodinu. Most sám není v létě vůbec vidět, je zarostlý hustou vegetací, jezdí po něm pouze nákladní auta do nedaleké obalovny. Exteritoriální dálnice byla na rozdíl od Protektorátní dálnice /nynější D1/ ryze německou záležitostí, v délce necelých 70 km měla protínat protektorát a vedla, tedy měla vést z polské Břeclavi /Breslau/ do Vídně. Exteritoriální proto, že tato dálnice by nebyla součástí Protektorátu Böhmen und Mähren, ale její stavba včetně všech nemovitých objektů byla součástí Říše. To znamená, že na všech několika málo dálničních exitech by byly celnice. Dálnici nedokončili, nepatrnou část jejich objektů využívá myslím dnešní R43. Zůstalo po ní v krajině mnoho stop, patrných dodnes, některé velmi kuriózní, jako například klopený most u Nebovid, protože i v ostrých obloucích projektovali Němci dálnici pro rychlost 160 km/h.
Dosti historie, stavím u jediné v létě viditelné části mostu, krajnicového chodníčku a dávám se do díla. Zjišťuji že:

Může rachotit:
1. Volná páčka sytiče
2. Vlastní klapka sytiče v sání
3. Sponka na hadici k chladiči oleje, která se dotýká rámu
4. Nevím co
5. Doopravdy se něco sere v motoru


Utěsňuji a utahuji všechny výše popsané elementy v bodě 1 až 3, bod 4 je námět na další výzkum a bod 5 si nepřipouštím. Po půlhodině je utaženo a ufestováno. Vyjíždím a zvuk výrazně poklesl, ale pořád tu je, místy však umlká úplně. Jedu, ostatně mi nezbývá nic jiného. Řeším tu objížďku v Popůvkách. A to tak dokonale, že jsem najednou v Troubsku, přímo u dálnice. Pěkné. Když už jsem tu, risknu to. Kruhák za dálnicí a hurá na po R602 Rosice, po chvíli minu zábrany se zákazem vjezdu. A koukejme, co nevidíme? Vozovka je již hotová, zatím bez vodorovného značení, pouze tu a tam stojí nějaký stavební stroj, nikde nikdo. Než se naději, jsem na mostě přes D1. Tak ta páteční estráda v Brně byla zcela zbytečná. Za mostem zastavuji a dívám se na sebe do zrcátek. Inu, excelentního blba nevidíte každý den.  Kdybych byl inženýr, nebo doktor, jdu vrátit diplom.
Rachocení je slabé, místy mizí zcela a motorka má normální zvuk a jede taky normálně. Pouze mne trápí teplota oleje. Jde místy až na 100 stupňů, jednou dokonce až na 104. Ale je to zřejmě tím, že jedu nyní opačným směrem, vesměs po větru. Navíc je docela festovní hic. Tak proto ty pěkné teploty okolo 75 stupňů při cestě tam v pátek, navíc za chladného počasí a v mlze. Odbočím za mostem na tradiční severní trajektorii. Cesta ubíhá standardně, nepříjemný zvuk se objevuje už jen zřídka, většinou pouze při brzdění motorem při vibracích motorky, které jsou u tohoto stroje malé a pouze v některých otáčkách. Asi bude něco volného, stejně ale dám prohlídnout motorku v servisu a seřídit ventilové vůle. Jsem v nejsevernějším úseku trasy, Polná /tankování/, Dobronín, Štoky, Humpolec, ve Speřici si vyfotím to pěkný panoráma, na který jsem se vloni vysral. Nic se neděje, je stejně hezké i letos. Motorka jede kupodivu zcela normálně, ale začíná se srát počasí. Koberovice a dálniční most z roku 1942. O tom byla řeč minule, takže dnes zde nefotím nic, stojím na dolním patře mostu schovaný před krátkou přeháňkou, která začala opět jako na objednávku, když jsem vjel pod nové patro mostu. Dlabu velmi chutnou klobásku z Vápenek a pozoruji kroužky od deště na hadině jezera. Kávu a doutnák si nechávám na nadjezd u Hořic, kde v soumraku se povede ještě stihnout pár obrázků, ale na vražedně dlouhý čas. Keblovem projíždím již za tmy, Sedmpany a nájezd na starou trať do Kralovic, jede se po ní pěkně, vzhledem k tomu, že se jedná o bývalou železnici, ostrá zatáčka mne tedy nemůže překvapit, na železnici ostré zatáčky nebývají. Co mne ale překvapí, je díra ve vozovce, jako past na mamuta. Jedu jako prase a vymetu jí pěkně, tak důkladně, až to odsere žárovka v osvětlení SPZ. Inu, domů je to už jen asi 14 km, to se to machruje. V Dubějovicích pietní zastávka /vlak tu také stavěl/ nádraží ve Štěpánově, přejezd a už je to pouze kousek. Jako třešnička na dortu je objížďka v Bolině, na kterou jsem zapomněl. Tak tedy přes Zdislavice a na křižovatku k Malovidům /5 km navíc/ a po R112/II domů. V garáži jsem ve 21.40. Hezký čas...

 
A nyní něco obrázků:
 

Právě přešla bouřka, pumpa na Hladově něco po půl sedmé...

Zajímavá duha v odcházející frontě

Vápenky, sobota 20.8.2011 dopoledne

Motokolo Maruška, budeme se mu věnovat trochu blíže

Brašna s nářadím

Motor vypadá pěkně a je ruské provenience

Zadní převody s napínáky a originál koncové světlo Bosch z roku 1935

Přední světlo a dynamo Bosch také z roku 1935, dodávající energii celé osvětlovací soustavě

A pohled na krásné silné stroje na hlídaném parkovišti. Toto je chopper cruiser Honda

Detail spojky tamtéž

A tady je ten krasavec v celkovém pohledu

Hlídané a uzavřené parkoviště

Moje čínská replika Hondy Jazz /originál byl roku 1985/ se tu vyjímá docela silně, tedy velikostí

Nejstarší jsem tam byl zřejmě asi já, nejmladší motorkář je na obrázku

 

Soutěže probíhaly po celý den /páka/

Toto je jízda pomalosti a vítěz /na červeném enduru/


Večer se blíží, je nachystána tombola

A toto je hlavní cena - silniční minibike

Mezitím přijel Mitch72 na svém červeném oři

Ubytováni jsme, jako obvykle v chatce č. 1

Sedli a jedli, přesněji teprve objednávají

Mitch72 přivezl opět hezké dárky. Štítky na klíče a podložky pod stojánek. Štítky jsou od roku 2011 datovány, takže kdo na Vápenky jezdí stále, bude mít ucelenou kolekci

Podložky pod stojánek je dost dobrá věc. Pokud ji nezapomeneme použít ovšem

Erik právě online komunikuje se světem

Podvečer na Vápenkách

Za příplatek jsme si dokoupili krásné počasí

Krátce po sedmé večer Mitch72 odjíždí, musí zítra do práce

Setmělo se a vypuklo losování tomboly. A právě tady máme výherce hlavní ceny

Mladej si užívá svojí první motorku, tatík kupuje kořalky

Zvukaři roztáčejí stroje, začíná večerně noční program

Ve víru hudby - rocková kapela The Pant

Ráno na Vápenkách. Erik zapoměl aplikovat Mitchovu podložku a motorka padla. Ale možná za to může ten uragán decibelů, spuštěný trashmetalovou kapelou Shaark


Erikova proslulá fotografie "také velké bolo". Důvod k jejímu vzniku je poněkud plejorativní /dámy prominou/, byla totiž zhotovena po mém návratu z toalety:-)

A to je již loučení, pár km od Vápenek na R54. Chlapci jedou na východ k přechodu Strání, já pak na západ k Brnu a dál na druhý konec republiky

Už jsem za Kyjovem, bohatší o krásný pohled a po chvíli další cesty ještě jako bonus navrch i vosí žihadlo

Brno je za mnou. Věřili byste, že toto co vyčnívá z hustého křoví je dálniční most z roku 1941?

Tochu ten most vidět tedy jde, ale nic moc. Hustý porost jej dokonale maskuje

Na boku krajničního chodníčku najdeme dosud platný nivelační bod

Takto vypadal ještě nezarostlý, v roce 1964. Silnice 152 na Ořechov měla vést po ním, ale je stále vpravo, za krajem obrázku /Foto z webu www.dalnice.com/

Chátrání mostu pokračuje, je to dobře vidět v zimě, když opadá listí. /Foto z webu www.dalnice.com/

Kouzelné silničky Vysočiny - výhled do krajiny u Speřice

I navečer je teplo až horko a navíc jedu po větru. Tedy olej má 115st. Večer už to bylo lepší

Jestě jeden zajímavý most. Je u Koberovic, pochází z roku 1947 a i když na první pohled nezajímavý, je velmi významný. Je to první most v historii s mostovkou z předpjatého betonu v tehdejší ČSR. Mostovka byla sice už při úpravách dálnice vyměněna, ale prvenství se počítá. Pak je také důležitý tím, že byl prakticky poslední mostní stavbou na trase bývalé Protektorátní dálnice. Mimo jiné je zajímavé i to, že necelý kilometr za ním, směrem k Brnu skončily i zemní práce, započaté v létech 1939 -1942. Dál už nebylo zhola nic. Nová D1 se zde už musela stavět doslova na "zelené louce".

A klasika závěrečný snímek z dálničního nadjezdu ve Hořicích. Byla už dost tma, auta jsou tedy v dlouhý expozici mázlý...

  

Resumé:
a/ Pořádně kontrolovat motorku, ušetří to mnohá vyrasení a také skutečné průsery.
b/ Když už se najíždí na dálnici okolo uzavřené silnice, proč se tam na tu uzavírku nepodívat, třeba to jde projet. Ušetříme si mnoho km navíc.
c/ Na druhou stranu jsem se podíval do Brna a zadarmo.
d/ Na motosrazu jsem nikdy nebyl, tak alespoň jsem to jednou zažil. Špatný to nebylo, pouze na některou hudbu už asi nemám léta.
e/ Po jízdě na bývalé železnici do Dolních Kralovic v úseku Trhový Štěpánov - Sedmpany dávat bacha na díry, jsou tam každý rok jiné.
f/  Nežrat tolik. Pokud budu hubenější, lépe to pojede.

 

Kilometrovníček:
Tam 290,2 km
Vápenky 1,5 km
Zpět 289,4 km
Celkem 581.1 km
 


Zpět na hlavní stranu webu