Vápenky 2012. Veselo, místy deštivo

Letos jsem sice chatku objednal včas, ale počasí se objednat nedá. Ale to nebylo ještě vše. Jistě si vzpomínáte na loňskou patálii s podivným zvukem motoru u Kyjova. Který sice později ustal, motorka jela normálně.  To mi sice nerva netrhalo, ale než se rok s rokem sešel...
Měsíc před Vápenkama si nechávám udělat prohlídku, vyměnit olej, seřídit ventily a takovou tu drobnou údržbu. Asi za tři dny telefon. Volá servisman. "Nepotěším vás", povídá. Převodovka je K.O. Asi po týdnu se zjištuje ještě další komplikace: Spojka. Bude se muset také měnit, celá tedy komplet i košem. V podstatě šlo o to, že se vysypalo pravé ložisko v karteru, vypadaly z něho jehly a celá předloha držela na zbylých dvou ložiskách. Servisman mi povídá: pokud to vše objednám, tedy novou převodovku, spojku a ložiska, předlohovou hřídel, která popraskala, bude lépe dát nový motor. Vyjde to levněji. Nutno dodat že s takto vylágrovanou převodovkou jsem ještě najel do konce sezóny 2011 asoi 3000 km. Motorka chodila normálně, řazení šlo bezchybně, kvalty nevypadávaly, měla výkon a chytala na první kopnutí. Pouze ty vibrace, které se nikterak neliší od těch které provázejí uvolněný motor v závěsech, což už jsem několikráte řešil. Pravda, jedná se o motor konstrukčně padesát let starý. Jeho tvůrci náleží bezpochyby Nobelova cena. Navíc se jedná o motor vyrobený v Číně. Sice licenční Honda Monkey, ale čínská. Budu muset asi radikálně změnit názor na čínský motory.
Bohatší o zkušenost a lehčí o 12.000,- peněz a o 15 kubíků navíc ve válci, vyrážím o polednách 20.7. směr jihovýchod. Motor jede v záběhovém režimu, tedy max. 5000 RPM, nutno v rámci záběhu i častěji řadit, jak káže manuál. Mám najeto v záběhu teprve necelých 300 km. Tedy žádný prasárny, Jeníčku! Ale nový motor je i jinak koncipovaný má odlišné řazení: 1 dolů, 2, 3 a 4 nahoru. na to si sice zvykám, ale protože je zdejší čtyřka o 35% rychlejší, brzy zjištuji, že pokud nechci přijít o body, musím hlídat radarové ukazatele v obcích. 70 km/h není ta správná rychlost v obci, to uznáte...
Co mne překvapuje, je neobvykle nízká teplota oleje; teploměr většinou nepřeskočí přes 70°C. Servisman mi to vysvětlil: Nový motor má výkonější oběhové čerpadlo a taky těch 125 ccm se s kopci pere docela s přehledem. Občas sprchne, poprvé v Čechticích, ale decentně. Kopec za Červenou Řečicí brutálně rvu za tři. Nechci motor podtáčet a jsou tu ostré serpentiny. Prvý úsek přes Vysočinu zvládám bez kufrů, jako loni a za Stonařovem na pumpě Hladov /Fuelpoint #1/ mám čas na kávu a párek v rohlíku.
Ale uvidí se v Rápotické strži. Cestou se opět objevuje záhadný zvuk, ale asi je něco volného na motorce, jak servisman říkal, neposlouchat a jezdit! Trochu mne to sice rasí, ale dvakrát opakovaný vtip...
Rápotice jsou za mnou, pravda sice za tři, ale dlouhá čtyřka na ně není přece jenom stavěná. Stavím nahoře, kontroluji teploměr při zastaveném motoru: 95°C, co naděláme, ani na tu stovku to nevyleze:-)
Objevuje se ale jiný problém: Ryba v oleji a plechu, tradiční rápotické menu. Není ryba jako ryba. Je to tuňák s thajským chili. Koupil jsem jej v Albertu u nás, byl ve slevě /inu důchodce/. To jsem nevychytal. Následuje zuřivé kýchání a slzy se mi valí proudem. To není chili, to je dynamit. Že jsem nevyletěl do povětří při otevření konzervy, je zázrak /otevírá se přiznačně nikoli otevírákem ale očkem, jako granát, pouze pojistka chybí/. Kdybych ten zbylej olej z ryby nalil do bandy, můžu klidně i na okruh. Masarykův, jak jinak.
Navečer, tedy brzy navečer jsem v Brně. V Tuřanech vidím airbus A30, jak to rve z letiště nahoru. Vyfotil bych to, ale vzhledem k reakční době mého stařičkého digitálního Olympusu, by byl už tou dobou v Londýně, nebo kam to vlastně letí. Taky mne napadá, že bych mohl pilotovi tohoto velkoletadla nabídnout zbylé dvě konzervy tuňáka s tím thajským yperitem. Mohl by pak startovat z místa, kolmým startem. Pasažéři by se sice trochu děsili, dámy by omdlévaly, ale byla by legrace.
Stejně je to ale hezké, jak se taková obrovská kráva udrží ve vzuchu. A navíc obyvatelé Brna - Tuřan mají pěkný zvukový doprod k této zajímavé podívané.
Fuelpoint #2 Slavkov u Brna a stále světlo. To už tu dlouho nebylo. Tankuju a vyrážím na R54 ke Kyjovu. Na Babím Lomu stavím a volám p. Kubíkové. Pomalu se smráká a začíná drobně mžít. Třeba jet opatrně po posmrkané silnici. Rychlostní semafory v obcích předvádějí tedy běžná, vyhláškou předepsaná čísla. Kupuji si v Kyjově minerálku a likviduji strašnou žízeň po těch papričkách.
V Bzenci je viadukt v klidu, žádná žlutá mlhová clona, při průjezdu nic nezajiskří a nezapraská, jasný průhled k Veselí.  Ale...
Stejně tu na té časové bráně v Bzenci něco bude. Silnici za ním opravovali v roce 2010. Brousili jí a dávali novou živici. No nazdar! Je zase rozsekaná jako kdysi, když jsem do Vápenek jel poprvé... To by byl dost průser, omládnu a vezmou mi důchod, sakra. Že by zase posun v čase?? Zastavuji a civím na hodinky. Denní čas odpovídá. Na malém displejíku pod ručičkami stojí 20.7.12 oddychl jsem si, sláva. Cestování v čase mne dost nebere; loni mi ten výlet vyšel na 200,- peněz, jistě jste tu story četli.
Ve 21.45 jsem na známém parkovišti na konci Veselí na Moravě. Přestalo pršet, dopíjím Mattoniho kyselku /Mattoni už není/ a dávám kávu z piksly a doutnák. Nic neopravuji a neutěsňuji, není co. Vše je opravené a utemované. Ale aby to zase nebylo tak snadný, po výjezdu z parkoviště, najednou jak když nahoře někdo převrátí bazén vody. Deštěm se to nedá nazvat, to je živelná pohroma. Schází mi už jen lodní gumový plášť, kapitánský můstek a kormidelní kolo v rukách. Kleju však stejně jako ten námořník. Silnice je opláchnutá od bláta a já mám vysokej vzorek. Dávám koním oves. Blatnice pod sv. Antoníčkem a na radarový tabuli 76 km/h. "Ty prase!!" Ucedím mezi zuby. Dopředu si vymýšlím výmluvy; jako že mám tachometr v mílích a zapoměl jsem na to. To sice mám, ale taky i v kilometrech, naštěstí v hustém lijáku není žádných policistů. V Suchově pro déšť zapomínám přeřadit, ale protože jsem to pod zvoničkou rozpálil, čtyřka to v pohodě veme. Oprasím tedy stejně i ten Suchov. Přeřazuji kupodivu až v serpentinách za Suchovem, když jedu s kopce. Pro sílící déšť je vidět sotva na dvacet metrů a nechci si rozbít hubu...
Ve 22.25 jsem na Vápenkách. Mám to tentokráte i s koupelnou a bez příplatku. Suchý jsou pouze mé vodotěsné hodinky Casio Wave Ceptor. Uvnitř, pochopitelně.

Letošní účast je víc než bohatá. Zastihuji zde nového účastníka zájezdu a tím je MKexpert z Trutnova. Jel tu celou šterku na Babettě, tedy 290 km! Smekám. Ale to není ještě všechno; na druhý den odjíždí, s tím, že dá ještě Slovensko a kus Rakouska. Co vy na to, milí Babettisté z okolí Brna? Není vám hanba? Je tu také manželský pár z Břeclavi, oba na Babettách. Jsou to milí lidé a jsem rád že přijeli. Přichází SMS od Erika, ohlašuje příjezd na sobotu. Těším se, že jej opět uvidím.
MKexpert vyráží nazítří časně ráno do Rakous a výše zmíněný pár vyráží na vyjížďku. Na jedné babettě mají sice defekt, ale v pohodě se to opraví. Já sám nejedu nikam, ještě ze mne stále kape voda. Využívám chvíle k vyčištění neuvěřitelně zasraného choppříku a také k usušení silných cestovních ponožek. Zapínám tedy v chatce topení, též suším můj specielní kabátec "z wepřovice sdělaný", váží, napitý jako houba, asi 25 kg. Pokud bych teď vyrazil na Saharu, mám na týden o pitnou vodu vystaráno. V chatce je za hodinu hic, kabátec ubývá na váze, ponožky schnou za vývinu strašlivého odéru. Bojový plyn, jinak se ten pekelný puch nená nazvat. Naštěstí, do odpoledne než všichni dorazí, se mi daří chatku vyvětrat.
Přijíždí Erik a též dorazil i Mitch72. Jdem do restaurace na oběd. Zde platí úsloví "sedli a jedli" doslova a do písmene. Pravda, Mitch72 si s Erikem navzájem snědli oběd, ale to nikterak vzájemnou pohodu nekazí. Dávají si každý nášup. Mitch72 navíc přivezl hezké vypalované /laserem/ otevíráky na láhve, ze kterých máme všichni radost. Oběd se za družné zábavy protahuje do večeře, před kterou Mitch72 odjíždí domů. nastává večeře /Mitch72 už odejel/ o několika chodech. Navzdory doporučením osmi lékařů z devíti o pozdních večeřích a zdravé životosprávě, končí tato žranice v 01.30 hodin...
Veselá příhoda z natáčení:
Strašlivě se mi povede vyděsit uklízečku. Těsně před zavíračkou se odebírám na záchod /viz žranice/, kde podle svého zvyku trávím dlouhý čas. Protože na toaletě nesvítí světlo, svítím si čelovkou. Mezitím už hospodu zavřeli, což pochopitelně nevím. Pojednou se otevřou dveře, výkřik hrůzy a paní s kýblem a smetákem zděšeně prchá. Inu, stane se.
Je jasná horská noc, jdu tedy ještě ven kouřit. Je tu hezky, tedy na Vápenkách. Ráno je také obstojně. Jdem na snídani. Tato, jak se stává na Vápenkách národním zvykem, je opět propojena kontinuálně s obědem. Na co vstávat od stolu, že? Jídlo je za slušnou cenu, je dobré a je ho množství větší než velké. Ve východní Africe řádí hladomor a my tu takto spostě žereme. Kapitalismus, co naděláme. Zase na druhou stranu, kdyby někdo trpěl podvýživou, či anorexií, doporučuji Vápenky. Úspěch zaručen. Pokud by sem zajela slavná modelka šedesátých let Twiggy*1), bude mít do měsíce devadesát kilo.
Vzhledem k tomu, že oběd nyní hrozí pomalu přejít opět do večeře, jdem raději balit. Nedá se svítit, protože jinak bychom na Vápenkách seděli dodnes. Vzpoměl jsem si že je třeba dolít baterii, tedy na mém choppříku. Ne, že by to bylo nutný, ale jak jsem se na to těšil, že budu dolévat baterii na Vápenkách. Proto ji již tři měsíce nedolévám, jen kontroluji. Leště vyšší level je dolévat baterii na cestě. Choppráci jsou divný národ; pořád něco leští, nebo dolévají baterie. Ti s akademickýni tituly dokoce vyměňují sami i žárovky. Ale zpět k baterii: Bezúdržbovky, či gelové baterky zásadně nepoužívají. Když baterie, tak klasika. Ten, komu kyselina alespoň jednou nesežrala košili, či kalhory, event. nepropálila koženou bundu, není pravý jezdec na chopperu. I když kdybych se raději vysral na baterku a zkontroloval brzdu, ale k tomu ještě dojdeme. Zahajuji tedy obřad Dolévání Baterie. Erik to fotí. Dolévám celkem 25 ccm destilky /vezu ji ve speciálních cestovních lahvičkách na destilku -  obsah 150ccm každá/.
Vyrážíme v 14.00, tedy já o tři hodiny opožděn, proti normálu, ale zase do syta najeden. Erik ještě chvilku zůstává. Loučíme se tedy s ním. Na rozcestí se suchovskou silnicí a R54 se loučím i s manželským párem na Babettách, přejeme si navzájem štastnou cestu. Snad se na přesrok opět sejdeme.
Cesta ubíhá standartně, pouze se mi zdá, že to za Kyjovem do Babího Lomu nějak nejede. Když vyjedu nahoru zjistím proč. Protivítr má sílu uragánu. Tím to bude. Fakt mi už z toho pozorování motorky hrabe.
Slavkov u Brna, tankování a vzhůru na Brno. Pohoda, pouze sleduji záhadný zvuk, za rok jsem nenašel jeho zdoj, utahoval a proklepával jsem už všechno. Někdy to drnčí někdy ne. Ale snad na to jednou přijdu. Brno je za mnou, tedy štasně objeto spodem. Projedu známý megakruhák v Chrlicích, křižovatka se světly pochopitelně červená, ale to mne nesere. Žlutá, zelená a vzhůru do kopce k Brnu - Hajanům. Vtom se ozve zarachocení, motorka ztrácí tah, čyřka to nevezme ani po rovině. A je to. Jseš v prdeli jeníčku...
Domů to mám cca 200 km, zřejmě opět ložisko v převodovce. Kouslo se a točí se v karteru. Sice mne napadá, že dojedu jako Rusové; za každou cenu. pak mi ale dojde tato prasečina. Kolik km by to tak bylo? Pět? Deset? Než by se motor totálně rozsypal? Ano takto se člověk k motorce nechová. Brzdím, ale pedál zadní brzdy se mrtvě propadá, úplně bez odporu. Uberu a motorka jaksi divně ztěžklá, zastavuje sama. Slézám a zjišťuji škody. Motor to není!!! Praskla spojka mezi lankem a ocelovým táhlem zadní brzdy. Toto se vzpříčilo mezi kolo a zadní panhardskou tyč, kotvící buben brzdy. Mimo jiné, i tuto brzdu zablokovalo. Proto to zřejmě nejelo.
Bowden kibaszott szar!*2) Bowden verdammte Scheiße!*3) Kleju hrozně, ale neprávem. Pitomec jsem, ostaně jako vždy já sám. Osobně. Machruju s baterkou, nekontroluju brzdy a to mám za to! Odstaňuji škody, po chvíli klení a nadávek vymotávám z kola zbytek táhla, prasklá spojka se ubrousila o asfalt. Že je motor v pořádku, zjišťuji po opětovném nastartování. Trosky a zbytek táhla jsem vzteky hodil do škarpy, ale pak jej jdu najít a strkám je do tašky, což se ukáže moudrým počinem. Dojedu k starému dálničnímu mostu v Hajanech a opatrně stavím. Program je následující: Kouření a dumání co dál. Vymyslím však stejně hovno. Pojedu domů s jedinou funkční brzdou a cesta ztratí na pohodě, budu muset jet opatrně. Pořád ale lépe, než volat odtahovku.
Po chvíli mne vyruší z trudných myšlenek dotaz jakéhosi člověka, co je to za motorku. Podávám vysvětlení a také důvod zastávky. Ten člověk se mne ptá, kolik to mám domů. Odpovídám popravdě: 200 km nasírací pomalé jízdy, kdy dorazím pozdě v noci či k ránu, s rizikem, že na to zapomenu a někde si ustelu, či narazím při případné kontrole na blba, co to žere, napálí mi pokutu jako prase a přijdu o body a techničák. Týpek povídá: No uvidíme, mám v Hajanech dílnu, mrknem na to. Svět zkrásněl...
Za hodinu je hotovo. Ze zbytku táhla jsem ve svěráku vyrobil krátkou zavitovou tyč /brzda musí jít nastavit/, ten dobrý člověk pak na tuto navařuje očko. Je nasazeno půldruhého metru cyklistického lanka, provizorně ukotveného elektrosvorkami. Jak geniální. Nastavuji brzdu. Funguje. S poděkováním se loučíme, za odměnu mu dávám mírný obnos a sváteční doutník v pouzdře, který jsem si koupil ve Slavkově "na doma", tedy až dorazím. Na pokouření a vstřebání zážitků.
Cesta plyne, za Ostrovačicemi padne druhá konzerva pověstného thajského nukleárního tuňáka. Velím "Granáty!!" a se stejnou vervou a grifem trhám očko konzervy. Inu bývalý voják v záloze se nezapře. Se stejným efektem, jako nad Rápotickou strží; strašně ostrá chuť, huba v jednom ohni, poté dušení, sípání a slzení. Thajské chilli se strašná věc. Ten olejový nálev použitý v této konzervě je snad původně ze slzného spreje. Pokud bych tuto pochutinu vchrstl případnému útočníkovi do ksichtu, má dost. Či ještě lépe: naleju li to do baterky, dostanu z ní místo dvanácti, 220 Voltů. Střídavých. Dojídám tohoto tuňáka v kerosinu. Naštěstí si vezu dost balené vody, žízeň bude, což se porvrzuje, další várku nápojů kupuji v Polné.
Před Polnou opět strašně rozbitá silnice, jako vždy. Škoda, že jsem to nevyfotil. Za Polnou pak už výborně opravený povrch malebných silniček Vysočiny /jiný okres zřejmě/. Motor má už "zaběhnuto" 700 km a citelně se "otevírá". Schválně; dám mu pokouřit. Decentně, myslím na to že nemůžu moc tlačit na zadní brzdu a k motoru je stále nutno se chovat velmi šetrně. Ručička otáčkoměru vyleze na cifru 6000 RPM. To není jízda, to je let. Když si pomyslím, že tento motor se nechá po dobrém záběhu točit až do 8500 RPM a krátkodobě až do 15.000 PRM, tak pěkně děkuju. Asi si budu muset koupit tachometr na vyšší fofr. Ve 21.45 podjedu patrový most u Píště a stavím nad dálnicí u Hořického přejezdu. Focení se nekoná, je již téměř tma. Kouření, káva z plechu a relax. Následuje Křivsoudov, Keblov a nájezd na bývalou železnici. Tedy vozovku vedenou po drážním tělese bývalé dráhy do Dolních Kralovic - poznámka pro ty co moje zápisky z cest na Vápenky čtou poprvé. Dírám se tentokráte s úspěchem vyhýbám /nebo jsou tu opět letos v jiné konfiguraci/, objižďka v Bolině už není a za Bolinou najíždím naší "Mother of Road" teddy silnici č. 112/II. V garáži jsem ve 23.15. Sláva, nazdar výletu...