Vápenky 2014, ultimátní sraz.
Autor: admin <jenda(at)speaker.cz>, Téma: Srazy, Vydáno dne: 25. 07. 2014
Letošní ročník začal mírně dramaticky, už někdy v dubnu. Tiše mi zesnul můj stařičký Olympus 3030. Tak Jeníčku, fotit se nebude. Ale na Vápenky nejedu jenom přeci kvůli fotografování, že? Inu co naděláme. Fotit se tam jistě bude, videovat také a někdo mi obrázky určitě ochotně půjčí. Také si domlouváme s Jendou jr. Že pojede se mnou, co by doprovodné vozidlo, aby to také viděl, jak to na Vápenkách chodí a taky něco vyblejskne, pokud bude třeba, že ano. Týden před Vápenkama děsivé deprese. Motorka nejede, škube, nedrží volnoběh. Ačkoli v servise již zkontrolována koncem června, udělány ventily a hlavně nové ložisko v zadním kole, které jsem pokřtil loni na panelové R54 (viz ročník 2013). Nasrán a s hrozbou že pojedu potupně autem, vyvrhnu karburátor. Volnoběžná tryska pochopitelně zabetonovaná, následuje čištění a profuk této. Sborka a otestování chodu. Je to stejný, ba ještě horší. Dojde tedy na svíčku a volnoběh nejde už vůbec. Upadám do beznaděje. Sedím v garáži deprese dosahují vrcholu. Ale najednou mi dochází, že jsem nevyčerpal ještě všechny chvaty v souboji s karburátorem. Nastavení volnoběhu Jendo!! To může být řešení! A také bylo. Následuje manipulace se šroubky nastavení bohatosti směsi. Vracím tedy původní svíčku, která je v tom nevinně a náhradní jde ven, zpět do krabičky. Motorka přede jako nová.Volnoběh jako víno, až mne to udivuje. Je čtvrtek 17.7. a následuje ještě běžná předvápenková gymnastika v servise u pana Kučery. To jest olej, napnutí řetězu a takový drobnosti. Při výměně oleje opět trochu nervy. Ale magnetický šroub olejové vany je O.K., ulámaných zubů a případných trosek ložisek zcela prostý. Svět zkrásněl.
Pátek 18.7. Snaha vyrazit v poledne opět vzala za své. Důvody dva. Jednak hic jako kráva, druhak zasekání v rádiu, kdy jsem musel předtočit pořad na tento pátek večer, který jinak „vysírám“ živě. Dorazil kolega Přemek, domlouváme podrobnosti a také opět standup z Rápotic, pokud tam dojedu tedy…
V 17.00 odjezd. Do tropického žáru. První uzavírka 500m za Vlašimí. A to 5km navíc, druhá u Borovnice, asi tak za 4km. Bravurně projeto, Čechtice, kotel a hurá do krajů dobrodružství. Ty jsou však očekávána, protože uzavírek je jak nasráno. Červená Řečice, před obcí uzávěra a že tudy to jako nepůjde. Objížďka přes Pacov a Hořepník, hlásá pěkně vyvedená cedule. A 20km k dobru. Nasrat! Na mě nemáte! Následuje průnik již zakázanou Červenou Řečicí a za tímto malebným městysem to lámu na Popelištnou, Svépravice a Kojčice. Telefon a ohlásí se Mirda z chatové osady u Svépravic. Polituju, že nemám čas se stavit (časový plán) a tak mi přeje šťastnou cestu. V Pelhřimově jsem celkem brzy, pouze se řadím do špatného pruhu, ale to se doladí. Není nikdo v dohledu, kdo by „pomáhal a chránil“ a tak se plíživě, jako Indián za dobu svícení červené, sunu do toho správného. Obešlo se to bez pokuty a nadávek okolostojících řidičů. Mají pochopení pro starého motoristu. Padá zelená a za ryku čtyřtaktu vyrážím do kraje Antonína Sovy.
Mapa hlásí ohyzdnou uzavírku U Zajíčkova a Horní Cerekve. Jednou jsem to tu zažil a vím, že tyto objížďky zde patří k těm velmi nasíracím a dlouhým. Ale kupodivu nic takového se neděje, asi se na to teprve chystají a varují předem. U Batelova další, už skutečná. Ale ta se ukázala celkem stravitelná, na mapě vypadala na opruz, ale nebylo tomu tak. Sebevědomí roste. A to dokonce tak, že na Hladově u pumpy si dávám grilovanou čínskou klobásu. Ačkoli čas není nejlepší. Paní pumpařka mne ujišťuje, že uzenina je psů prostá. Možná i ano, ale chutná velmi dobře. K odpočívadlu kde svačím, docházejí nějací mladí výletníci. Jedou do Jugošky, nebo jak se to teď jmenuje. Neštěkám ani nevrčím, maso tedy bude asi O.K. Uzenice „Dobrý přítel člověka“ snědena a pokouřeno. Výletníci taky odjeli směrem k Balkánu a já vyrážím též. Při nájezdu na brněnskou R23 je příslušný směrník přelepen veselou červenou samolepkou a cedule pod ním hlásá cosi o totální uzavírce až do Náměšti na Hané. To vono jo. Čím blíže k Brnu, tím více srandy. My, co žereme čínský klobásy, znáte to…
Indián z kmene Pauliutů by mne jistě s neskrývaným obdivem pojmenoval „Ten, co jezdí přes uzavírky“. Jsem na to hrdý. Zatím to šlo. A taky i teď to jde. Schod, zpomaluji a najíždím do frézované vozovky. Nejde to ovšem řezat na plnej knedlík, jak je zde zvykem, ale co. Obdivuji krajinu tedy. Je hezká, jako každý rok. Při tom obdivování jsem jaksi přehlédl, že vozovka je sice dál frézovaná, ale je jí už jen půl. Druhá strana je vybagrována až na kamenitý podloží. Ale co, jsem skrovný člověk, nemusím mít celou silnici jen pro sebe, že? Žádné auto v protisměru, jen občas cyklista. Ale to mi nerva netrhá. Občas následuje šikana ve formě tak dva, tři metry vysoký hromady štěrku. Dá se to objet, kupa vždy zasahuje do tý prázdný poloviny. Inu zpestření výletu, alespoň to rychleji uteče. Objíždím další horu štěrku a v tom pojednou…
Zastavuji a vypínám motor. Vedle silnice pole, letní podvečer, nade mnou vysoko klokotá v průzračném horkém vzduchu skřivánek. Hezké. Ale v té idyle kurva něco chybí. Dost svinsky chybí. Přemítám, zda je chyba u mne. Ale vždyť jsem nic nezdravýho nekouřil. Zvedám tedy hledí helmy, zda třeba nějak nezkresluje. Ještě jednou si nevěřícně promnu oči. Už je to tak. Most je pryč. Další hromada štěrku, tentokráte přes celou silnici je ode mne tak na patnáct metrů. Mezitím díra jako po bombě. A pěkně hluboká.
Zpátky je to už víc jak patnáct kilometrů. A také nechci zklamat svého rudého bratra, který mi dal to krásné indiánské jméno. Navíc by se mi u poradního ohně smáli. Tedy ti Indiáni. Vracím se tedy asi 300 metrů zpět a zahraji si na kombajn v pšeničném poli. Žací lištu sice nemám, ale jde to. Potok je zde už nehluboký, brodím tedy, staří formani to taky tak dělali. Pak je ovšem nutno překonat tu hromadu za strženým mostem. I to se více-méně daří. Škoda že fotoaparátu není. Byly by veselé obrázky. Volám Jendovi j.r. tuto zajímavou novinu a taky to, že to nemůžu vyblejskout, což je škoda. Absenci mostů nevidíme denně. Jenda j.r. tajemně odvětí, že se to jistě nějak pořeší. Sice odvětím, co se tak může pořešit, z hovna bič neupleteš. Ale, dodám, on mi snad někdo aparát na Vápenkách půjčí, nebo zašle fotky do článku. Za chvíli jsem v Náměšti.
Tam ovšem další uzavírka, přímo ve městě. Ta se daří, i když je komplikovaná. Prohlédnu si tedy starou Náměšť, inu poznávací výlet neuškodí. Objížďka mne vyzvrátí u kruháku, který znám. Sláva je to za mnou! V tom další cedule na sloupech veřejného osvětlení. Oranžové, hezky reflexní a nejméně desetkráte za sebou. Tak tohle je už i na mne moc. Ale po bližším pohledu vidím, že je to pouze upoutávka na slevu ve zdejším supermarketu. Kapusta o 19,9% levnější!! Jak znám Albert, Penny, či Lídl, 19,9% sleva? To už musí bejt kapusta plná červů, že pochoduje sama po pultě. Jděte do prdele i s kapustou ve slevě…
Rápotice jsou ve znamení oddychu a Fidorky na cestu. Olej má 110 st. Fidorka je rozteklá na sračky. Klasika, při tom hicu. Taktéž pravidelný standup s Přemkem, co za mne slouží. Sice o hodinu později, než obvykle, ale zase potěším posluchače veselou historkou o mostě.
Brno, Oldřichov, Hajany, křižovatka na světlech u kruháku v Chrlicích. A vida, volno. Ale klamná naděje. Než dojedu, padá tam červená a tak stojím. Na druhou stranu si mohu vychutnat chrochtání volnoběhu, který jsem tak hezky nastavil. Civím tedy na semafor, až se překlopí a říkám si jak jsem správnej. Žlutá, zelená a už to sviští. Posléze i nájezd na R417 na Slavkov bez problémů. Hlášená uzavírka Prátecká/Špirkova v Tuřanech sice je, ale do mé trasy nezasahuje. To potěší. Za chvíli jsem ve Slavkově u Brna, zcela bez kufrů a bloudění. Tankování, občerstvení a pokec s chasníky, kteří taky někam jedou. Kam, to už se ani neptám, nechci slyšet další seznam uzavírek.
Podjedu most na R50 a odbočení na R54. A sakra! Jak nenávidím červenou reflexní pásku, kterou se přelepují směrníky! A ty cedule pod tím! Ale ustoupit nelze, Jenda jr. čeká ve Veselí nad Moravou. Rovný úsek k horám nad Archebovem jedu normálně. Čekám každou chvíli značku a začátek frézování. Stále však nic. Pojednou značka zákazu vjezdu, červený světlo, ale to je semafor! Snad to tedy půjde, semafor ukazuje, že do překlopení je minuta a něco. Žlutá, zelená už se jede, pravda opatrně. Ale po práci na silnici ani stopy, asi teprve začali. Pak vrchol hřebene, klesání světla Archebova. A také krátký asi dvacet metrů vyfrézovaný úsek. Za ním však semafor a máme to za sebou!
Vyjedu na Babí Lom, výhled na celou Moravu se ohlašuje světly vzdálených měst, při sjezdu ke Kyjovu ale problém; druhá polovina silnice je plná pšenice, doslova závěje. Jsou žně a asi někomu z farmářů netěsnila sajtna. Tady vždy pouštím koňům uzdu, aby se kobyly vyřádily. Ale letos to tak asi nebude. Škoda. Dávám tedy za 3 a citlivě brzdím motorem. Vjet do tý úrody, znamená na 100% festovní držkopád. Před Kyjovem už je silnice opět čistá. Ostatek je už klasika, pouze ve Bzenci je objížďka přes Strážnici. Decentní, tak 10 km navíc. Ale to už je jen rutina. Navíc o ní vím a taky se mohu vyhnout tomu viaduktu (vizVápenky 2011). Už je tu Veselí a známé parkoviště u nemocnice. Následuje uvítání a káva z piksly a kouření. Sdělujeme si zážitky. Je poměrně dlouho, asi 01 hodin místního moravského času. Na R54 je čilý provoz, ačkoli je to v již v obci, s nějakou padesátkou si řidiči hlavu nelámou. Protože má Jenda j.r. bílé auto a toto stojí na straně parkoviště blízko silnice, udělá pokus. Na střechu vozu postaví namodralý kelímek od ledové kávy. Ve světlech projíždějících aut to vypadá, tak, jak to má správně vypadat, tedy že tu zrovna nějak pomáháme a chráníme. Situace se mění obratem, zvláště u vozů jedoucích od Blatnice. Kvílení brzd a předepsaná padesátka je tu. Ti, co jedou z Veselí, jakoby zázrakem přestali s bleskovou akcelerací. Čerina, známého mistra policejních vtipů (viz Vápenky 2007) by to potěšilo. A pak že to nejde…
Na Vápenkách jsem něco po druhé hodině. Hoši ještě čekají, a to je dobře. Vysvětluji přítomným, že jsem zažil takových věcí po cestě a nevyfotil to, jaká škoda. Jenda j.r. najednou pokládá na stůl malou krabici. Je v ní digitální fotoaparát Nikon. To je k narozeninám, dodává. Mám velkou radost.
Následuje seznamování s novým fotoaprátem, v balení je přiložena i SD karta (8 Gb) a baterky. Dokonce se povede i nastavení na menší rozlišení, billboardy fotit nemusím, To potěší.
Sobota, hlavní den srazu. Dorazil pan Hlavatý a je právem středem pozornosti, jako výrobce náhradních dílů k Babettám a taky o tom ledacos ví. To je velice důležitý moment srazu. Vyřeší se tak mnoho problémů okolo ND a servisování těchto kultovních strojů. Doufám že napřesrok dorazí opět. Jenda j.r. odjel před polednem, pokračuje dál, do SR, kde má nějaký slez s přáteli. Jinak Vápenky pokračují tradičně Tedy se především žere. Cyklisti se letos nekonají, Javorina Tour bude až o týden později. Škoda. Já sice moc nežeru, vedro je hodně přes 30 st. Je to na mne dost a nesu to poměrně těžce. Tak dieta, ale to nevadí. Dorazil Erik ze SR, tentokráte na Jawce, tuším 350. Opečovává ji s láskou, jako všechny motocykly co vlastní. Dorazil zbytek Babetta Crew, který byl na vyjížďce. Jsou hezky opálení, hic dělá svoje. Říkají, že to bylo náročný. Povedlo se také navázat po počáteční nesmělosti kontakt s druhou částí „účastníků zájezdu“, kteří obývali chatku č. 2. Mezi Babettami, které dojely na sraz, jsou dvě krásné modifikace Babetta Military Vehicle, radost pohledět. Taktéž i verze Babetty vyvážená Do USA. To je vidno na obrázcích, pokud se mi je povede nějak vydolovat z nového aparátu, což pilně trénuji. Odpoledne následuje I. ročník slavného závodu Babettové klání pod Vápenovou strání 2014.
Samotný průběh závodu byl fascinující. Autoři tohoto klání, kterým velmi děkuji, vymysleli řetězec náročných disciplin, podobajících se štafetě v požárním sportu. Tedy stejně napínavé, dramatické a náročné. Tedy:
1. Nafouknutí babettové duše asi na tlak 0,3 mpa na čas (body a časové penále, event. bonus)
2. Sražení a zásah balónku s vodou cca 2m nad zemí a to v jízdě. (podmínka pokračování v závodě)
3. Vypití na EX syceného nápoje asi 0,3 litru, umístěného na pultíku cca 1,5m nad zemí (podmínka pokračování v závodě)
4. Sebrání brašny se zátěží 10 kg za jízdy (podmínka pokračování v závodě)
5. Průjezd šikanou z dopravních kuželů (body a časové penále, event. bonus za stojící a správně objeté kužely)
6. Běh s Babettou do cíle, běží kontinuální měření času.
7. Cíl. Hodnocení času a bodů
Trasa závodu měla, pokud je fotbalové hřiště na Vápenkách standardní, tedy dle norem FIFA, tak 350 metrů. Po zakončení závodu následuje již tradiční defilé strojů, kde se i jako diváci objevují i místní obyvatelé Vápenek, silně popíjející pivo (inu hic) a mají radost. Jeden říká: „Hoši máte to pěkný, musím se na to podívat, doma mne to nebaví“. Konec citátu. Přišel horký večer a sraz pokračuje slavnostním vyhlášením vítězů. Pak opět žranice, které se vzácně nezúčastňuji, protože je mi šoufl z horka. Asi jsem chytil parádní úžeh, co naděláme. Ale to mi na radosti neubírá. Teploty klesají na snesitelné hodnoty až pozdě večer, dávám si tedy hovězí bujón, což mi pomůže. Večer se mi povede krásně veselý kousek na toaletě. Sedím tam a kouřím, jak mám ve zvyku. Doutník pochopitelně. Asi po půl hodině se začíná stmívat. že by pokles napětí a světlo skomírá? Nikoli. Neodevřel jsem okénko ani nezapnul ventilátor. To je fatální chyba. Doutník španělské provenience je strašná chemická zbraň. Na toaletě není už vidět ani na dveře. Končím tedy seanci a otevírám. Děs. Prostor toalety je kompaktní kostka namodralé mlhy. Zkouším ověřovací test podpory života v kabině. Cvičně vyhazuji pětikorunu. Snáší se velmi pomalu k zemi, místy téměř vůbec, hustota zakouření je maximální. Otevírám tedy vše co jde a zapínám větrák. Návštěva záchodu, dalším z hostů kempu by mohla být, pokud je tento potenciální nekuřák, pro něj smrtící.
Neděle, odjezd. Ráno je opět horko. Erik odjíždí po poledni a já až v 16.00 s posledními účastníky srazu. Za Vápenkami si zamáváme, musím jet rychle, jinak bych to neuchladil. Cesta domů začíná. Objížďka přes Strážnici ujde, ale přímo v obci padají šraňky. Stojím tam deset minut a ve slunečním žáru je to peklo. Než projede místní šikanzen, je olej na 110 stupních. Naštěstí jdou šraňky po chvíli nahoru a už se jede. Bzenec, Kyjov, kde mne neskutečně oprasí jakýsi ogar ve Fóbii fmetle a na hlínách. Zlomí to z protisměru do vedlejší. Ani nebliká, blbec. Jdu na brzdy a ukazuji mu že je vůl. Naštěstí to vyšlo. Babí Lom je letos O.K. Peru to nahoru za 3. Pšenici, co tu byla v pátek, zametli. Přesto dávám pozor, hlavně horním esíčku. Ale silnice je čistá a tak dávám kotel a kolínko. Velmi pěkné…
Nad Větéřovem první rauchpauza. Klasika. A také doplnění tekutin. Archebov a nájezd na uzavírku. Zde ale první malér, jsem rychlej. Zapomněl jsem na to vyfrézování u semaforu. Naštěstí to včas uvidím a stačím vysednout, brzdit už je pozdě. I když stojím na stupačkách, je to rána jako prase. Odsere to kryt lampy osvětlení RZ. Uletěl, a už jsem jej nikdy nespatřil. Kdyby motorka měla ruce, tak mám pěkný monokly. Kdyby uměla mluvit, tak je to nepublikovatelné. Naštěstí se nic nestalo (mimo ulítlého krytu), nový ložisko vzadu to ustálo. Ale takto ne, Jeníčku…
Slavkov u Brna a fuelpoint #1 na cestě domů. Tankuji a doplňuji tekutiny i osobně. Hic je strašnej, ale olej málokdy vyleze nad 80 st. Je citelně pozdě, a to mne mrzí. V Oldřichově správně odbočeno, Střelice, Troubsko a po chvílí jsem již na „severní trajektorii“ Ostrovačice, pauza, ale jen na chvíli, honí mne čas. Bíteš, a před Velkým Meziříčím je na R602 uzavírka. Kurvadoprdelesakrasetatofaktalevyserudohajzlu!!! Ono to nepřestane ani tady. Vyjedu tedy na objížďku. Asi po třech km v jakési dědince mne posílá jakýsi hoch s dívkou, ještě do větších prdelí. Tedy do zapadlejších obcí. Zřejmě lufťák, který ví taky hovno. A to už je na mne moc. Vracím se zpět a „Ten co projíždí uzavírky“ není přeci móka a ze zákazů vjezdu nemá péří, jak říkají v Brně. Nakonec se ukázalo, že to je jen uzavřená Karlova ulice v Meziříčí, co se navíc nechá levou zadní a trochou opatrnosti projet. Co je ale prekérka, je to, že pumpa v Polné asi už zavře. Smůla. Měním tedy fuelpoint #2 z Polné na Velké Meziříčí. Co naděláme.
Zde ale nastává problém, který jsem si udělal sám. Nejhezčí kousek cesty projíždím za tmy. Následuje kufr za kufrem, protože jak známo orientace, kterou sice bezchybně zvládám, je především periferní záležitost. Tedy podle vzdálené krajiny a blízkého okolí trasy. To ale platí za dne. Jet v noci, podle toho co vidím jen ve světlech, je kurva dost vysokej level. Nebloudím tu nikdy, tedy za dne. Night Version mi vynesla mi cca 20 km navíc a jeden fakt betální kufr, kdy mi pomohli hoši, co se vraceli z odněkud z diskošky. Dovedli mne do Polný. Jsem ji m zavázán, díky.
Správný předpoklad byl, že pumpa v Polné je už zavřená, ale s benálem z Meziříčí jistě dojedu. Alespoň něco jsem udělal správně. Připravil jsem se však o nejkrásnější požitek z jízdy po romantických silničkách Vysočiny. Inu, bav se s volem o sobotě, když jde v pátek na jatka…
Vyrcholné číslo nastalo ale v Usobí u Humpolce. Silnice prochází dědinou více méně přímo, až na konci se mírně lomí okolo jakéhosi statku a za ním se prudce utahuje na čistej vingl. Nechá se projet za 2, na půl plynu. To že už míjím dlouhou zeď usedlosti, mi nějak nedošlo. A pak uskočila silnice doleva. To by bylo v pořádku, kdybych tam měl za 2. Ale bylo tam za 4. Jsem doopravdy hovado. Zřejmě jsem ještě šel na brzdy, v zatáčce je ale bordel a písek, motorka se staví na bok. Naštěstí. Zafičet tam frontálně, vodserou to vidle. Ale to byl už jen instinkt. Pak už jen praskalo křoví a hrozná bolest v koleně…
Lezu z roští ven. Kontrola rukou a nohou. Součet čtyři. Tedy mám všechno. Hybnost také více, méně normální, pouze trochu to bolí, tedy koleno. Pak kontrola telefonů, hodinek, přežily to, též můj nový fotoaparát. To by mi Jenda j.r. poděkoval, rozflákat narozeninový dárek. Následuje dolování motorky z bujné vegetace. Není to snadný. Po chvíli klení se to podaří. Po té kontrola důležitých částí agregátu a pojezdu. Kupodivu vše O.K. ani škrábnutí. Strážní andělé asi měli napilno a já jim pokorně děkuji. Tím více, že jsem zcela plným viníkem této patálie. Pár po hubě bych potřeboval. Taková prasárna.
Zastaví se místní chasník se psem. Ptá se zda nepotřebuji pomoci. Poděkuji a chvíli pokecáme. Popíši mu, že takovým jako já, by měli sebrat papíry. Stydím se za tuto veselou vložku na cestě. Jenda j.r. má pravdu, jezdím jako dobytek. Když si pomyslím, že by tam byl taras, či zeď domu, jak to v těchto krajích bývá, nebo by tam ten pán se psem šel o deset minut dřív. Mám o čem přemýšlet.
Asi v půl jedný jsem v Hořicích - Vojslavicích. Dlouho nemohu najít most, kde se koná vždy závěrečný Vápenkový ceremoniál. Tedy kobáska od p. Kubíkové, káva, drahý chutný doutník (jednou za rok zde) a pohled z vysokého nadjezdu na dálnici a definitivní rozloučení s Vápenkami 2014. Ale most je uzavřený. Povede se mi motorku převést na druhou stranu, všude plno bordelu, bednění, armovacícho železa, taktéž cedule, že Evropská Unie zacvakala z nějakýho fondu tuto rekonstrukci mostu. Inu dobře, dívat na auta na D1 se nebudu, most má demontovaný zábradlí, není se o co opřít a pitomostí bylo už dnes dost. Usedám tedy na šalovací formu a dám se do večeře, kávy a doutníku.
Dorazí dodávka. Z daleka a je jasný, že řidič to zde nezná a bloudí. Chtějí do Blažejovic. Ty jsou odtud asi dva kilometry, ale za tím rozebraným mostem. Zkusím jim tedy popsat objízdnou trasu, musí se dostat nějak za D1. A to bude, jak vidím nějakých 10-15 km navíc. Minimálně. A ještě poměrně odlehlou krajinou uzavřeného vodárenského pásma želivské nádrže. Nakonec se shodujeme na tom, že dojedou do Trhového Štěpánova, mají tam snad taky nějaký vykládání a pak se uvidí. Popíši jim jak, ale pak mi dojde, že jsem udal jméno jedné obce špatně. A to Křivsoudov jsem zaměnil za Jankov, což je úplně někde jinde. Ale jinak sem to popsal snad správně. Inu jsem ještě vyklepanej z tý estrády v Úsobí.
Pak už jen rutina, po staré železnici dnes nejedu, musel bych pak jinudy, viz uzavírky. Tedy na Otročice, Borovnici a pak přes Malovidy. R112 je na jih od Vlašimi uzavřena, jak víme. V Garáži jsem v 01.55. Kurva, to je čas. Ale díky za to.
A nyní něco obrázků:
Začneme, jak je na Vápenkách zvykem, s jídlem...
Pan Hlavatý na Vápenkách
Prohlídka strojů
Pan Hlavatý přivezl i hezky restaurovaného Péráka
Detail stroje, předek
Detail stroje, zadní náprava
Dorazil Erik, tentokráte na Jawě 350
Počasí je jako na objednávku
Babetta US Military Vehicle - Cold War Edition, krásný kousek z jarošovského týmu
Detail stroje
Detail stroje, II.
Další velmi pěkně udržovaná Babetta, v původní tovární verzi.
Babetta Team Jarošov
Babetta Sport, exportní verze (USA)
Vzácný typ továrního tachometru Babetta
Palubka Home Made Edition, s údaji o otáčkách, teplotě a celkového stavu stroje
Bylo nás letost docela dost
Další hezký stroj, tentokráte Babetta Carboon Exclusive Edition
Detail kšiltíku na světle a extra výkonné LED žárovky
Každoroční defilé strojů
A zde osádka srazu Vápenky 2014
Bořitelé mýtů; jde babetta na zadní? Pochopitelně ano...
Vlastní závod - foukání duše na čas
Sražení balonku s vodou, je extra těžká disciplina
Doplnění tekutin na EX také. Čas je zde velmi důležitý
Na závodě byly akreditovány přední světové agentury a velké televizní společnosti
Komise rozhodčích pracuje
Předávání cen mělo slavnostní atmosféru
A zde máme vítěze...
Následně opět vypukla bestiální žranice
Vysoká kalorická hodnota podávaných pokrmů je důležitá. Doporučuje osm z devíti lékařů...
Mezitím se snesla vlahá, vápenková noc
Okolo poledne se Erik chystá na cestu
Ještě zahřát motor
A následuje odjezd
Také balíme
Naloženo a můžeme vyrazit
Již na cestě, kousek za Brnem u staré "Hitlerovy" dálnice. Tak zase za rok...
Resumé:
Letošní ročník, až na to moje extempore v Úsobí se povedl. Díky Kobymu a jeho kolektivu za krásný závod. Obsazeny byly už dvě chatky (1. a 2.), též část pokojů v budově kempu. Strojů dorazilo asi 24, z toho Babetta byla ve většině, tedy asi 18 (19) kusů. Bylo možno vidět i zajímavé stavby a Babettu Sport, vyváženou do USA. Také díky panu Hlavatému za návštěvu srazu a také paní Kubíkové za pochopení a vzorný servis.
| Kilometrovníček | |
| Tam | 308,5 |
| Vápenky | 0,2 |
| Zpět | 305,8 |
| Celkem | 614,5 |