Country Expres Každý pátek na Rádiu Sázava 89.3, 90.6, 97.5, 88.0, 99.9 FM
 

Co v seriálu nebylo - Tragédie Donnerovy výpravy

ObrázekPrůsmyk Donner Pass a celá půvabná krajina okolo Donner Lake, mimo slavné minulosti stavby transkontinetální dráhy skývá i dost pohnutou historii jednoho z nejhorších neštěstí, které potkalo osadníky putující do země zaslíbené v Kalifornii.
Jak jsme zde již psali, v devatenáctém století, přesněji okolo konce jeho první poloviny, začal masový exodus osadníků na Západ. Ostatně, také kvůli tomu tento seriál vlastně vznikl. Karavany krytých vozů postupovaly nebezpečnou prérií s větším, či menším úspechem. Někteří přežili tuto anabázi celkem bez větších šrámů a neštěstí. Myslím tím to, že do cíle, slunného ráje v Kalifornii na západě Ameriky, dorazili téměř všichni a relativně zdrávi. A také, což bylo v té době naprostý zázrak, si jich Indiáni nepovšimli, respektive povšimli, ale po otravném a dlouhém vyjednávání (Indiáni nikdy nikam nechvátali a měli vždy času dost) a tučném výkupném nechali výpravu alespoň částečně v míru projít. Ovšem to se opakovalo vždy znova, když první pionýři opustili území kmene a vkročili na další indiánská teritoria. Museli mít nervy ze železa, tito hrdinové dalekých cest Divokého Západu. Ovšem docházelo k tragédiím, někdy doslova ke katastrofám. Kdy za výpravami osadníků zůstávaly hroby a do cíle dorazill jen zubožený zbytek těch, co před dlouhými týdny na východě s obavami a nadějemi v lepší život na Západě sebrali vše co měli, naložili vozy a vyrazili na cestu. A to byl i osud slavné Donnerovy výpravy. Jedna z nejstrašnějších tragédii v novodobé historii Ameriky. Která se odehála zde na březích v létě pohádkově krásného Donnerova jezera, vlastně tenkrát ještě jezera Truckee, v údolí Adlerova potoka.
Přijdete li sem dnes za slunného horského léta, najdete tu širokém údolí pomník, který vidíte na úvodním obrázku. Můžete namítnout, že takových pomníků jsou po celé Americe stovky a tisíce. To sice ano, ale tento neoslavuje úspěchy mladé Ameriky. Je připomínkou tragédie, která otřásla Amerikou stejně, jako o necelých stopadesát let později 11. září. Možno namítnout, že zde, oproti teroristickému masakru spuštěném náboženskými extrémisty bylo mrtvých relativně málo. Asi okolo padesáti. Ale zde to netrvalo chvíli. Zde lidé umírali strašlivě a pomalu, po dlouhé měsíce a bez jakékoliv pomoci, odkázáni jen sami na sebe. Nebyli zde policisté, záchranáři a lékařské týmy. Pouze třeskutá horská zima, nekonečné dny špatného počasí, spalující mráz, vyjící blizzard, hlad a beznaděj.
Na pomníku najdete bronzovou plastiku muže s ženou a dětmi, z nichž nejmenší dítě nese žena na rukou, jak vyhlížejí pomoc, která nepřichází. Horní deska pomníku, na které plastika stojí, označuje také výšku sněhu v údolí Adlerova potoka v zimě roku1846-1847. Co se tu tedy vlastně stalo?
Obrázek
Tábořiště Donnerovy výpravy začátkem listopadu 1846 v údolí Cold Creek. V té době už věděli, že se do Sacramenta v Kalifornii tento rok nedostanou. To že se tam už nikdy nedostane polovina z nich, zatím nevěděl nikdo. Jezero, tehdy ještě Truckee Lake vidíte v pozadí. Výprava se ubytovala ve srubech, které tu zanechali první pionýři a především trapeři, kteří tu žili několik let před tím, než sem Donnerovi lodé dorazili.
Pokud bychom to vzali stručně, je to klasický příběh podcenění nástrah počasí, přírodních překážek a obtíží dlouhé nebezpečné cesty. A také neuvěřitelného selhání vedení výpravy. Na konci léta 1846 nalézáme Donnerovu karavanu v romatickém údolí Humboltovy řeky. Cílem je, jako o všech ostaních, Sacrameto v Kalifornii. Trasa je zámá: Po proslulé Oregon Trail, vedoucí horami ve Wyomingu, průsmykem South Pass a dále na západ. Oregon Trail je relativně bezpečná. Pokud nemluvíme o všudypřítomných Indiánech. Sice tedy s obtížemi, ale je schůdná pro lidi i tažná zvířata. S obtížemi, ale je. To je tak ještě čtyři až šest měsíců cesty, kdy do Sacramenta dorazí nejdříve na jaře 1847. Bylo by tomu tak, kdyby skutečně po Oregon Trail Donnerova výprava jela. Ale Oregon Trail dávno Donnerovy vozy opustily. Asi se zeptáte, proč tomu tak bylo. Zabloudili, měli špatné mapy, nebo neznali cestu?
Vše bylo docela jinak. Začátkem července 1846 jeden z členů karavany Lansford W. Hastings navrhl opustit Oregon Trail a projít přes Truckee Pass a okolo stejnojmenného jezera. Je to o mnoho kratší, rychlejší a podle nového cestovního plánu budou v Sacramentu již koncem října 1846. Stalo se tak tuším začátkem července 1846 u Fort Bridger. Už tehdy se našli rozumní lidé, kteří ostatní před touto  nesmírně riskantní cestou varovali, s poukazem na Hastingsovu nezkušenost. Lovci a trapeři, co v průsmyku Truckee už někdy byli, hovořili o strašných podmínkách na podzim a v zimě, na sedle Truckee Pass. Také poukazovali na to, že cesta tímto průsmykem je extrémně náročná už pro pěší a jezce na dobrých koních. Pro těžké vozy tažené volskými spřeženími bude zřejmě nesjízdná. Varovné hlasy však neslyší nikdo, nebo je spíše nechce slyšet. Vidina kratší cesty je lákavá. Budou v Kalifornii na podzim. Až na jaře dorazí ostatní, budou už sít a obdělávat svoje nové pozemky. To za to riziko jistě stojí. Svolají poradu a dojde k fatálnímu rozhodnutí. Na druhý den se Donnerova výprava oddělí od nekonečného trénu vozů, táhnoucích po Oregon Trail. Donnerovi lidé jedou nyní více na jih, k Humboltově řece. Budiž jim ale odpuštěno; neví nic o solných pláních u jezera Salt Lake, které budou muset přejít, kam budou těžké vozy zapadat až po nápravy do vlhké soli a dobytek bude umírat žízní. Neví nic o horách Sierry Nevady, o řídkém vzduchu a vysokohorské nemoci. O třeskutých mrazech a vražedném blizzardu, který pokud trvá nepřetržitě po několik týdnů, zbaví i toho nejtvrdšího zálesáka rozumu a posléze i života...
Jak se dalo očekávat, tak se i stalo. Cesta je daleko obtížnější, než Hastings popisoval. V horách musí při stání blokovat kola vozů, aby nesjížděly po svahu. Pláně u Salt Lake projdou s obtížemi, navíc několik útoků Indiánů z místního kmene Paiutů je připraví o velkou část koní a dobytka. Jen na skotu to je asi 100 kusů. Jsou první mrtví. Mezi členy výpravy se zákonitě objeví vážné rozpory a konflikty. Výprava se defacto rozpadá na několik špatně navzájem komunikujících skupin. Hledá se viník špatného rozhodnutí, obviňuje jeden druhého, což končí prudkými hádkami, na hranici rvačky. Jsou i záznamy, že už v těch dobách ponechali některé staré a nemocné svému osudu. Už teď je vlastně katastrofa neodvratná. Ale to stále ještě nikdo netuší. Tempo se fatálně zpomalí a na začátku listopadu dorazí po namáhavém přechodu Truckee Pass strašlivou cestou ve zničujících vánicích a strašlivém mrazu, který nepředpokládali, do údolí Adler Creek u pohádkově krásného Truckee Lake. Vysněná Kalifornie je stále daleko. Další skupiny se utáboří u Cold Dreek a Truckee River, poblíž jezera. Neví nic, co je čeká. Ani to že, po několika letech ponese toto jezero a průsmyk jméno jejich  výpravy, ale z důvodů, o které nelze vůbec stát. Alespoň z počátku jim štěstí přeje. Najdou opuštěný camp, vybudovaný kdysi trapery. Ale pak už je štěstěna opustí nadobro. Koncem listopadu je jasné, že do Sacramenta letos už nedorazí. A pokud budou zde přezimovat, zřejmě zemřou.
Asi patnáct lidí vyrazí se sněžnicemi jako předvoj, ve snaze někoho najít a přivolat záchranu. Ale ty už nikdo nikdy neuvidí. Zbytek výpravy žije v opuštěném loveckém campu, na konci prosince dojdou potraviny. Jezero zamrzá, rybolov není možný, a lovit divokou zvěř umí málokdo. Zabíjejí tažná zvířata, pokud jim nějaká zbyla a psy. Pak už jen vaří kůže a kosti, nakonec ani to není...
To co se stane potom, je apokalypsa. Hluboké mrazy, hlad a strašné počasí je dožene k nejstrašněší věci, které je člověk schopen. Ke kanibalismu. Snad aby někdo přežil, kdo by byl schopen postarat se o přítomné děti, aby ty alespoň bylo možno zachránit. Nebudu se o tom dále rozepisovat. Dochovaly se deníky účastníků této neštasné mise, je to strašlivé čtení. Byly na toto téma napsány nesčetné vědecké práce a pojednání. Nemůžeme tyto neštastníky soudit, pokud jsme sami neprošli peklem bílé smrti a měli jsme to štěstí, že jsme vyvázli. Ostatně podobné případy se staly i v nedávné historii, viz tragédie výpravy týmu mladých sportovců v Andách, kteří zůstali uvězněni v horách, 13. října 1972 při havárii dopravního letadla. *1)
Ale zpět k Truckee Lake: Z téměř devadesáti lidí najde první záchranná expedice v březnu následujícího roku 47 živých, včetně dětí. Pokud o lidech lze ještě mluvit. Jsou to jen apatické trosky, vyčerpané do posledních rezerv sil, zdraví, vůle a neschopné už čehokoliv. Snad ani spolupráce na vlastní záchraně. Jsou evakuováni postupně, situaci navíc komplikuje americko - mexická válka. Tragédie má poslední dějství  na konci června 1847, kdy mormonský prapor gen. Kearnyho pohřbí poslední nalezené mrtvé přímo ve srubech a tyto sruby jsou pak pietně spáleny. Dnes je zde zřízen pamětní park, který navštíví ročně až 200.000 turistů.
Poznámka:
*1) Skončilo to úplně stejně. Let měl číslo 571. Jednalo se o turbovrtulový letoun Fairchild FH-277D, registrovaný jako FAU 571, společnosti Fuerza Aérea Uruguaya. Příčinou byla lidská chyba (chybný sestupový manévr v husté mlze). Na palubě bylo 45 lidí, z toho 5 členů posádky. Většinu cestujících tvořil mladý sportovní tým, který letěl na přátelské utkání v Santiagu de Chile. Bylo hrozné počasí a turbulence, to si také vyžádalo mezipřistání v Mendoze (Argentina). S tím počítala také nově změněná trasa letu. Měli letět až nad Malargüe, kde měli otočit asi o 90 stupňů a pokračovat na Curicó, provést další plánovanou změnu kurzu a požádat řízení letů v Santiagu o povolení k zahájení sestupu. Nad Malargüe ale pro silný vítr a turbulence vůbec nedoletěli, ačkoli se domnívali že ano. Provedli tedy obrat. To byla tragická chyba. Ohlásili se řízení letů v Santiagu s tím, že obrátili nad Malargüe, minuli Curicó a žádají o povolení k sestupu. Podle pokynů řídícího dispečera, zahájila posádka plánovaný sestup před letištěm v Santiagu de Chile. Bohužel letadlo bylo v té chvíli značně odkloněné od kurzu a zcela úplně jinde, což dispečer, ani posádka nevěděli. Pro mlhu nebylo vůbec vidět. Aniž by to tušili, sestupovali nyní přímo do hor.
Najednou se ozval varovný signál indikátoru přiblížení, který hlásil nebezpečně malou výšku nad zemí. Téměř okamžitě na to uviděli piloti na poslední chvíli skalnatý vrcholový útes. Bleskově přešli do prudkého stoupání. Kapitán pikoval tak prudce, co jen mohl letoun a motory vydržet. Snad by možná vyvázli, kdyby nebylo husté mlhy a skálu uviděli o vteřinu dříve, ale bylo již pozdě. Náraz do horského masivu v prudkém stoupání oderval záď letounu. Dva stevardi a pět cestujících, po prvním nárazu a odtržení zádě z letounu vypadli. Letadlo se začalo jestě ve vzduchu rozpadat, ale jen částečně. Krátce po sobě se odlomilo již v neřízeném pádu letounu a po nárazech do okolních skal, pravé a levé křídlo s motorovými gondolami. Zázrak byl ten, že poničený vrak dopadl na svah do poměrně hlubokého sněhu, který pohltil velkou část energie nárazu. Po tomto svahu doklouzal až k ledovci v údolí, o který se definitvně, prudkým nárazem, zastavil a z části do ledu zabořil. Příď letounu byla, včetně kokpitu, nárazem do ledovce zcela zničena. Kabina pro cestující byla také zdemolována, ale zas ne tak, aby se v ní nedalo přežít.
Při katastrofě dále zahynuli: Kapitán letadla, zemřel po nárazu do ledovce (druhý pilot zaklíněný v zdeformovaném kokpitu zemřel o den později). Dále to byli V kabině pro cestující, po dopadu na zem, další čtyři mrtví. Celkem asi dvanáct lidí (z toho jeden nezvěstný). Přežila tedy většina. Někteří téměř nezranění, jiní ale s těžkými zraněními.
Zde se odehrávaly případy nesmírného osobního hrdinství. Enrique Platero, který utrpěl těžká devastující zranění, krátce po tom, co mu medik studující v prvním ročníku Gustavo Zerbino, poskytl nezbytnou a veškerou možnou první pomoc, se ihned zapojil do záchranných prací. A to přesto, že vzhledem k rozsahu jeho poranění a dané situaci nebyly k dispozici potřebná anestetika k utišení bolestí. (Umírá na následky zranění, podchlazení a celkovou sepsi 29. října).

Další zázrak byl ten, že našli v troskách funfující tranzistorový radiopřijímač. Poté, když se z tohoto jediného fugujícího rádia ve vraku letadla dozvěděli, že záchranné práce byly po špatné počasí zastaveny, nastaly strašné dny. Po letadlu přestali pátrat proto, že leteckou katastrofu takového průběhu údajně nemohl nikdo přežít, jak se tehdy odborníci domnívali. Ale opak byl pravdou a oni zůstali týdny uvězněni v bílé pustině.
Podnikli několik výprav do okolí, kde našli těla šesti ze sedmi lidí, kteří po prvním nárazu do útesu z letadla vypadli. Sedmá oběť je nezvěstná dodnes. Dále našli utržený ocas letadla, ve kterém byly stále nezničené a plně nabité baterie. Protože akumulátory byly těžké a nešlo je přenést k vraku, vymontovali radiostanici a dopravili ji k troskám zádi letounu s tím, že se pokusí o vysílání. Radiostanici však nezprovoznili. Poničená radioaparatura letounu snad přijímala, ale nebyla už zřejmě schopná vysílat, ostatně ani nikdo neznal patřičné tísňové frekvence. Pak v třeskutém mrazu stejně, jak se dalo čekat, vypověděly baterie službu. Zůstali bez možnosti dát o sobě vědět, bez zásob, léků a bez pomoci. Následky byly fatální. Navíc 29 října vrak zasypala lavina a uvěznila je v něm, než se vyhrabali, další tři dny. Zemřelo dalších osm lidí. Bylo jim jasné, že budou muset jíst mrtvé, aby přežili. Tedy aby nezemřeli, museli jednat úplně stejně, jako ti v Donnerově výpravě, v roce 1846.
Nezi přeživšími byli studenti medicíny, kteří se snažili zraněným, alepoň v rámci drasticky omezených možností, pomoci. Postupně, hlavně na následky fatálních poranění a pak vyčerpání hladem a podchlazením, zemřelo během šedesáti dnů, dalších 29 lidí. Tři z těch, kteří přežili, se pak vydali pro pomoc. Byl rozhodnuti přejít Andy. Poté, co zabloudili, se jeden vrací zpět k vraku. Zbylí dva pokračují. Po celkem sedmdesáti kilometrech děsivé cesty v ledových velehorách je nachází pastevec Sergio Catalan u Los Matienes, který jim prvotně zajistil stravu a poté přivolal pomoc. Poskytli informace novinářům, ale ne ty hrozné detaily.
22 a 23. prosince jsou všichni z vraku evakuováni do bezpečí vrtulníky. Pochopitelně při ohledání a dokumentaci ostatků se přišlo na děsivou pravdu. Aby se zabránilo nechutným spekulacím, je na 28. prosince svolána tisková konference. Ti, co katastofu přežili, vysvětlili zde svoje počínání. Na jejich obranu vystupuje katolická církev s pádným argumentem: Bylo by totiž daleko větším hříchem pasivně čekat na svoji smrt, než jednat tak, jak jednali. Můžete si myslet o tom, co chcete, ale nikdo z vás to nemá právo soudit. Zachránili život sobě i ostatním. Tedy šestnácti lidem.

Obrázek
Takto asi nějak překonávala Donnerova výprava za sněhové bouře sedlo Truckee Pass, později tedy Donner Pass. Neznámý malíř, asi dvacátá léta minulého století.

ZAVŘÍT  ZPĚT

 
 
by R & T