Podaří se mu uprchnout z koncentračního tábora, utíká do Turecka, balkánské státy jej však vrací zpět. Návrat do Německa však nepřichází v úvahu. Koncem dubna 1934 přechází u Železné Rudy do Československa. Pobývá v Praze, má obavy o svůj život. Domnívá se, že by mohl být zavražděn jako prof. Lessing. V Praze se seznamuje také s členem ilegální Černé fronty, Dr. Otto Strasseerem. Tento člověk mimo jiné nikdy neodpustí Hitlerovi to, že nechal za zmíněné Noci dlouhých nožů zavraždit jeho bratra Georga Strassera, jednoho z tvůrců nacistické ideologie. Jen několik slov o tzv. Černé frontě. Byla to emigrantská organizace odklonivší se od "tvrdé" Hitlerovy politiky, a především orientovaná na propagandistickou činnost proti Třetí říši. I když v podstatě zastávala ideje nacionálního socialismu, názorové rozpory s nacistickým vedením nabyly skutečně nesmiřitelných rozměrů. V předválečném Československu pomáhala německým antifašistickým emigrantům, ing. Formis z jejích prostředků žil. Byl to zřejmě Dr. Otto Strasser, který přivedl ing. Formise na myšlenku ilegálního vysílání do Německa. Po mnoha úvahách byl vybrán rodinný hotýlek Záhoří u Slap. Jeho nájemce Johann Graf byl též Němec. 6. listopadu se nastěhoval a okamžitě započal pracovat nna stavbě krátkovlnného vysílače. Důležité součástky mu přivezli z jeho laboratoře na zámku Solitude jeho pomocníci, neověřená verze tvrdí, že tuto riskantní cestu podnikl ing. Formis sám. Koncem listopadu, /některé prameny uvádí již 8.11./ zahájil ing. Formis vysílání.

Snímek zapůjčilo NTM v Praze.

 "Achtung, achtung, hier Ladndschaftsender Berlin!" ozvalo se tehdy v etéru. Formis pracoval zřejmě na frekvencích mezi 21,450 až 5,770 kHz, tedy na vlnových délkách od 13 do 52 metrů. Podle typu vysílače, který je na fotografii, velikosti transformátoru napájecího zdroje lze odhadnout, že používal nevelkého výkonu, asi tak 70 až 100W. Hluboké členité údolí a zvolená frekvence pochopitelně znemožňovala příjem přímou vlnou, tzv. na "direkt". Signál se dostával do Německa odrazem od horních vrstev atmosféry, což při tehdejším stavu radiotechniky znesnadňovalo, ba téměř vylučovalo goniometrické zaměření vysílače. Ing. Formis vysílal zprávy, komentáře, Strasserovy projevy nahrané na gramofonových deskách a též hudbu. Podle nepotvrzených svědectví se též občas naladil na frekvenci některé z německých stanic a velice vtipně komentoval její program určený pro zahraničí. To pochopitelně nemohlo nechat nacistické vedení v klidu. S nacistickými pohlaváry lomcoval bezmocný vztek. Bylo rozhodnuto ing. Formise unést a ilegální stanici umlčet.

Nacistická kontrarozvědka hledala zpočátku obec Záhoří, protože myslela že ilegální vysílač bude tam. Obcí Záhoří je však n naší republice několik. V prosinci podává německý vyslanec ostrou protestní nótu u Dr. Kamila Krofty, zastupujícího tehdy ministra zahraničí Dr. Edvarda Beneše. Žádal okamžité vyšetření celé záležitosti, velice se pohoršoval nad tím, že československá vláda trpí na svém území pirátský vysílač. Naše orgány zahájily pátrání, bohužel /pro Německo/ bez kladného výsledku. Události však dostaly rychlý spád. Nasazení němečtí agenti v Černé frontě záhy zjistili skutečnou polohu vysílače. 13. ledna 1935 překročilo německé komando /dva muži a jedna žena/ kolem poledne čs. hranici na hraničním přechodu Schneeberg. Byli maskováni jako turisté. Jejich nový černý Mercedes s německou SPZ IP 48259 ještě týž den objevil před pražským hotelem Astoria, kde se dva členové komanda /Müller a Karsbachová/ ubytovali. Tito dva se následující den též zastavili na německém vyslanectví, zřejmě zde obdrželi instrukce, peníze a zbraně. Navečer 14. ledna se Müller s Kasbachovou ubytují v hotelu U parolodi ve Štěchovicích. Vyptali se řezníka Aschermanna na cestu k hotelu Záhoří. Zde se objeví poprvé v úterý 15. ledna. To co následuje dále, může svědčit o nesmírné Formisově naivitě, či velice chybném posouzení situace. Ing. Formis se s neznámými německy hovořícími hosty seznamuje, a bez obav se jim představí. Navečer se dohodli Müller a Kasbachová s nájemcem Záhoří, že zde přenocují. Do akce se s ženskou rafinovaností zapojila sama Kasbachová. Kolem půlnoci se loučí u dveří Formisova pokoje č. 6., odcházejí spát, Müller sám do pokoje č. 4. Ráno si vymůže ing. Formis od Edity Kasbachové slib, že se uvidí opět v sobotu 26. ledna. Oba členové komanda si ještě vyšli na vycházku po okolí, kolem třetí jsou opět v hotelu U parolodi ve Štěchovicích. Ve čtvrtek 17.1. Odjíždí Müller narychlo do Prahy, odkud odlétá do Berlína, /podle jiných pramenů to byl třetí člen komanda, Schubert/. Následující den je však opět zpátky. V sobotu 19.1. Müller s Kasbachovou nacvičují rychlý průjezd pražskými ulicemi na mělnickou výpadovku, aby při ostré akci neztratili ani minutu. Následující den jsou všichni tři v hotelu U parolodi. Ještě v noci důkladně zkoumají okolí.

1. Pěšina ke kiosku vzdálenému a si 450 metrů, 2. Formisův pokoj č. 6., Mansarda č. 17., kde bylo improvizované rozhlasové studio, 4. Pokoj číslo 4., kde bylo ubytováno německé komando, z tohoto okna též unikali po nataženém laně,  5. Služební pokoj číslo 21., kde byl ubytován číšník Flieger.

Plánovanou akci spouštějí ve středu 23.1. Zaplatí pobyt U parolodi a vydali se k hotelu Záhoří. Samotná silnice tehdy k hotelu nevedla, končila asi 450 metrů u jakési kantýny, dnes bychom řekli prodejního stánku s občerstvením, který byl v provozu v sezóně, nyní zamčen a opuštěný. Schubert zůstává ve voze, Müller s Kasbachovou navečer odchází do hotelu. Ing. Formis má velkou radost, čekal Editu až v sobotu. Všichni se dobře baví v hotelové jídelně, kolem osmé se Müller vymlouvá na únavu a odchází prý spát. Podle neověřených pramenů však spouští z okna svého pokoje provaz, aby se tak do hotelového patra dostal třetí z podivných hostů, Schubert. Kolem desáté ing. Formis odchází s Kasbachovou do svého pokoje. Co se dělo dál, se již nedozvíme. Příjemný večer se nekonal, místo toho vtrhnou do pokoje dva muži. Ing. Formis se nečekaně tvrdě brání, jednoho s útočníků postřelí, zřejmě Kasbachovou. Atentátníků se zmocnilo zděšení. Výstřely jistě vyburcují personál, celá akce bude prozrazena, k tomu podle instrukcí z Berlína nesmí v žádném případě dojít! Müller nebo Schubert - nikdo neví - v nastalém zmatku dvěma ranami z pistole ukončí Formisův život. Čeho se teroristé obávali, se stalo. Otevřou se dveře pokoje a v nich na smrt vyděšemý číšník Flieger zírá do ústí Schubertova namířeného revolveru. Schubert na něj zařve aby okamžitě vypadl, Fieger utíká zpět do svého pokoje č. 21. Schubert zapaluje hromadu papírů pod postelí, snaží se zničit několika ranami rádiovou aparaturu. Pak všichni prchají. Zranění Kasbachové zřejmě bylo jen povrchní, protože všichni opouštějí Záhoří stejnou cestou jako tam přišel Schubert. Z okna po provaze. Asi za šest hodin přecházejí všichni tři hranici. Celnice na Sněžníku je v té tobě prázdná. Nechávají auto u spuštěné hraniční závory, a přecházejí na německou půdu pěšky.

Mise naplánovaná nacisty vyšla jen částečně. Formisův únos se nezdařil, radista byl zabit, stanice nebyla zničena. To co se snažili ve zmatku v pokoji č. 6. rozbít, byl speciální výkonný přijímač, vysílač s gramofonem byl v improvizovanén studiu o patro výše, v mansardě č. 17. Pátrání pochopitelně nevedlo nikam, v hotelu nebyl telefon, nájemce s číšníkem společně otevřeli pokoj č. 6. až v osm hodin ráno, po té co ucítili na chodbě kouř. Zde nacházejí částečně ohořelé Formisovo tělo. Číšník Fieger z nepochopitelných důvodů jde zavolat četníky až ze štechovické pošty, což jsou dobré dvě hodiny cesty. Přitom telefon byl i v blízké kanceláři plavební správy, dosažitelné během pěti minut. Vrchní strážmistr Hendrych se nejdříve jde na vlastní oči přesvědčit, co se v Záhoří stalo, pak teprve volá okresní pátračku a soudní komisi. Vrazi ing. Formise jsou tu dobu již dávno v bezpečí v Německu. Německá strana po žádosti o pomoc pouze sdělí to, že jména útočníků jsou falešná, automobil s touto SPZ neexistuje, protože číslo IP 48259 nebylo doposud říšskou policií vydáno, číslo motoru, jež si bdělý celník na Sněžníku také zapsal, má jiný motor, úplně jiného vozu, jež v této době nemohl být prokazatelně na území ČSR. Jména vrahů jsou dodnes obestřena záhadou, pravé jméno snad použila Edita Kasbachová, padla zmínka i o osobní účasti profesionálního teroristy a vraha SS sturmbannfurera Alfreda Naujockse. Celou akci prý nařídil sám Reihard Heidrych. Ing. Rolf Formis byl pochován na hřbitůvku ve Slapech. Nacisté z něho měli takový strach, že bylo tělo ještě jednou exhumováno a znova ověřována Formisova totožnost. Po 100 létech od jeho narození a šedesátém výročí od jeho zavraždění byla 23.1.1995 uspořádána pietní slavnost, které se zúčastnil i zástupce německých radioamatérů Gerhard Wanitschek. Národní technické muzeum zapůjčilo i originální rádiovou aparaturu, na které ing. Formis vysílal. Jeho hrob byl upraven a během dalšího roku postaven nový náhrobní kámen, který formou sponzorského daru věnovala kamenosochařská restaurátorská firma Bohumil Pánek z Říčan u Prahy.

Vzpomínáme na ing. Rolfa Formise proto, že jako prvý zažehl světlo pravdy v temnotě moderních totalit. Jako prvý vedl sám mediální válku s nacistickým gigantem, za tuto nesmírně statečnou činnost zaplatil životem. Jasnozřivě pochopil sílu informace, rádia, jako mediálního prostředku. Zahájil nekonečnou řadu rádiových relací, ve jménu práva a svobody, tuto štafetu po něm převzaly další a další stanice a operatéři. Ačkoli se formisův vysílač dávno odmlčel a penzión Zahoří zmizel pod vlnami přehradního jezera, jeho jméno zůstane navěky zapsáno v rádiové historii 20. století. Budete li mít cestu do Slap, zastavte se u nenápadného hrobu na konci svažitého hřbitůvku. Věnujte tomuto hrdinovi éteru tichou vzpomínku...

Vládní orgány v Praze však i po této události byly nadále hluché k pobouřené veřejnosti i k požadavkům obětavých strážců hranic. Vždyt' např. o telefony žádala finanční stráž od roku 1919 a získala je prakticky až v období 1937 - 38!