Tuhle velice šílenou cestu jsem podnikl na svém malolitrážním "chopperu" v létě roku 1997 tuším. Jel jsem tam dokumentovat pro časopis Dědictví koruny české zaniklé drobné sakrální památky. Cesta to byla zajímavá, na podzim téhož roku jsem se tam ještě jednou vrátil. Ostatně to nebylo, kdy jsem byl na Šumavě za tímto účelem poprvé. Doporučuji se tam podívat, stojí to za to. Když procházíte místy, kde stály dřívější horské vesnice, které měly tu smůlu, že měly německé obyvatelstvo, jež bylo po roce 1945 odsunuto, to samo o sobě by nebylo tak hrozné. Po roce 1951 byly najednou v uzavřeném hraničním pásmu. To znamenalo konec, zmizely z mapy, domy byly rozbořeny, kostely a jiné významné stavby dynamitem srovnány se zemí. Hezká idyla v centru civilizované Evropy. Tedy zajímavá cesta. Téměř jako na jinou planetu...

Železná Ruda/Bayer Eisenstein

Někdy v roce 1981 jsem si přečetl v časopise Lidé a země, reportáž cesty do Bavorska, přesněji do městyse Bayer Eisenstein. To mne zaujalo, byl jsem tím městečkem doslova posedlý, přesněji jeho nádražím. Prostému člověku, tedy i mě, se dostati se na toto nádraží zhola nemožno, uvažoval jsem o tom, že až mi jednou dají příslib a doložku, podívám se tam. Léta plynula a doložky nebylo. Dokonce se mi o té cestě občas i zdálo, jak jedu vlakem, řádně proclen a prověřen, širokým údolím, přes viadukt nad silnicí, mírná zatáčka v hlubokém zářezu a pak se objeví NÁDRAŽÍ... Není nádraží, jako nádraží, toto jest rozděleno hraniční linií na dvě části. Dělící linie nebyla obyčejnou linií hraniční, ale doslova čárou mezi dvěma světy, tedy do roku 1989. Protože městečko Bayer Eisenstein je nejen zimním střediskem ale i horskými lázněmi, jezdilo a jezdí sem mnoho lidí. Do roku 1989 z naší strany moc ne. Zřejmě neměli v nádražní pokladně ve stanici Železná - Ruda Město, asi jízdenky směrem tam, kdo ví. A tak léta plynula, devizový příslib a doložka v nedohlednu, kolejiště tohoto velikého nádraží rozděleného hranicí, zarůstalo mladým lesem - názorný příklad Absurdistánu. Našeho pochopitelně, jak jinak. Jen jednou mi bylo dopřáno vidět tu staniční budovu: Tuším v roce 1984 vyšla v Květech reportáž ke dni Pohraniční stráže. O tom, jak je zabezpečen náš klidný spánek v míru. Zatím, co se nekalé živly snaží dělat v Bayern Eisensteinu hraniční provokace. Bylo to tam vyfoceno. Hraniční plůtek a ulice s kaštanovou alejí vedoucí k nádražní budově. Psali tam o tom jak se to tam semlelo, obrázek tomu však nenapovídal, kaštany kvetly, u hraničního plůtku parkovalo auto. Osobní. Uplynulo sedm let a já seděl ve vlaku jež přejížděl železný viadukt nad silnicí, pak projel širokým údolím, následuje hluboký zářez a zatáčka mírně doprava. Dokonalé Dejá vu. Pak vlak zastavil, nikdo mne neprověřoval a neproclil. Německý pohraničník stál u vlaku a neříkal nic, šel jsem tedy dál. Na perón, přes nádražní dvoranu, a ulici před budovu. Ulice se jmenovala Nádražní, lemovaly ji kaštany, ten pohled jsem někde již viděl. Jo, v Květech v roce 1984. teď bylo ale o sedm let více, strážních věží, bdělých pohraničníků ani jejich věrných průvodců, psů již nebylo. Psal se rok 1991 a před týdnem tuto trať slavnostně znovuotevřeli...

Trocha historie: Tato trať byla otevřena koncem devatenáctého století, byla významnou spojovací tepnou s Bavorskem až do roku 1948. Mimo jiné, i technicky dost náročnou, je zde i nejdelší tunel v ČR, pod masivem Špičáku. Dochází  postupně k zastavení osobní dopravy, následnému omezení dopravy nákladní. Poslední vlak z české strany sem dorazil v roce 1953. Pak česká polovina nádraží osiřela. Pustla a zarůstala křovím. Na německé straně provoz pochopitelně pokračoval dále, cestující vystupovali z vlaků a kroutili hlavami. Hlavně ti, co byli přespolní a tuto raritu viděli poprvé. Zajímavá věc je ta, že hranice dělí staniční budovu ne přímo, ale pod úhlem asi 50⁰, tedy bylo nutno upravit nové prostory čekárny a pokladen, staré byly zazděny, /byly již na území tehdejší ČSSR/. Potíž nastala i s nádražní dvoranou. Protože je budova dělena šikmo, z německého perónu by jste vyšli přes nádražní dvoranu do komunistického Československa. Budova byla tedy upravena tak, aby cestující nevycházeli rovnou od vlaku do rudého ráje. Navíc se dveře z nové upravené nádražní dvorany na nástupiště zamykaly, pokud zrovna nepřijel, či neodjížděl vlak. To kvůli bezpečnosti cestujících, stávalo se, že pobíhající děti snadno na peróně přeběhly hraniční čáru a na malér bylo zaděláno, zvláště když v polovině padesátých let byla česká část kolejiště ženijně zajištěna. Toto opatření /zamykání dveří/ vyvolávalo pochopitelně bouři nevole, hovořilo se o porušování lidských práv a tak dále. Kuriózní situace, když o pár metrů dále, od problémových dveří byly strážní věže, vojáci a psi cvičení v parfosním honu na člověka. Když jsem u těch dvéří, tak na nástupišti najdete ještě jedny zajímavé. Jsou dvoukřídlé a přímo v jejich prahu je hraniční kámen. Tedy jedna půlka česká, druhá německá. Když jsem u nich v roce 1991 stál, přemýšlel jsem o tom, jak je natírali. Dostával tu práci německý natěrač, či speciálně prověřovaný český řemeslník? Nebyla kvalita emailu příčinou mezinárodního konfliktu a eskalace napětí mezi NATO a Varšavským paktem? Shodli se vůbec na barvě? Vím, že někde ve střední Asii, na jakési horké hranici byl most. Na jedné straně amíci, na druhé vojáci režimu prosovětského. Zde se nejen nejezdilo, ale nedohodli se ani na barvě. Tedy každá polovina mostu jiná. Zpět ale do Železné Rudy, v roce 1991. Obě křídla dveří měly barvu stejnou, takže to šaškování okolo hraničních linií snad již skončilo. Doufejme, že navždy...