Letošní
podzim by rádio Presston 89,3 FM slavilo 8. let... |
Je středa 22.1.2003,
něco před půlnocí. Jeden telefonát stíhá druhý, rádio hraje jako každý jiný
den. Na telefony odpovídají pracovníci rádia i vedle z kanceláře, telefonní
linka do studia je zahlcená, nedá se to zvládnout. Řeklo by se, perný den v
rádiu. Ale tento den je poslední, neodvolatelně a definitivně. Sedíme v
maličkém studiu společně s majitelem stanice, odpovídáme na dotazy
posluchačů, mnozí ani rozrušením nemohou mluvit. My ostatně vlastně také ne.
Pak vypínám telefon, je pět minut před půlnocí. Éterem zní Vlajka, pak
státní hymna. Je konec, Pepa Zoch říká pouze: Vypni to. Zastavuji tedy
mašiny ve studiu, vypínám počítač. Sedíme ještě všichni v kanceláři, ale
hovor jaksi vázne... Pak se jeden po druhém loučí, zůstávám ve studiu sám.
Vypadá nezvykle, nic tu nesvítí, proužky indikátorů na studiovém pultu
nepoblikávají v rytmu odbavované skladby, vypadá to zvláštně, divně. Pak si
to uvědomím: TICHO, hrozně skutečné a děsivé ticho. Neříkám, že tu nikdy
nebylo. Jednou, když večerní bouřka na patnáct minut odstavila trafostanici
poblíž budovy. Ale to bylo úplně něco jiného. Tenkrát jen na chvíli nehrála
hudba. Tohle je něco, co jsem nikdy nezažil. Je slyšet, jak haraší zmrzlý
lednový déšť na stropní okno. Ticho se pomalu rozlévá ve studiu, vy co jste
v rádiu nikdy nepracovali, tak to nemůžete poznat. Hrozivé a neskutečné
ticho naplňuje maličké studio, pomalu se plazí po zdech nahoru, jako voda
zaplavující kormidelnu lodi, kterou již pasažéři i posádka opustili a tato klesá ke dnu, pomalu a neodvratně, než ji pohřbí oceán. Nedá se tu
vydržet, spěšně zamykám a jdu ven. Do větru a mrznoucího deště, na pusté
Masarykovo náměstí, čekat na zavolané taxi. Raději zde, než tam... |
GALERIE |
18.50.
Jirka Šindelář dohrává svůj poslední set. |
18.55.
Petr Čejka ve studiu, kde se vyrábějí, vlastně vyráběly jingle a ostatní
komponenty programu. |
18.56.
Standa Čeněk. Vysílal od rána, přišel se ještě podívat... |
20.40.
Pepa Zoch ve studiu, budeme za chvíli střídat. |
20.45.
Jeden telefonát za druhým... |
21.25
Licence, jež léta visí v kanceláři pod hodinami. Nejdražší věc z každého
rádia. Rozhoduje o jeho bytí, či nebytí. Za dvě hodiny a 35 minut už bude
jen cárem papíru... |
21.50.
Zatím tomu ale tak není. Rádio hraje, jako každý den, pouze telefonů je
znatelně více. Je jich tolik, že bylo nutno ohlásit další číslo, na které
lze telefonovat, tedy "bereme" posluchače i v kanceláři. |
22.10.
Opět pohled do kanceláře. Mirek Lízner s Pepou Zochem, který má zrovna
pauzu, úplně vpravo je pak paní Růženka, naše věrná posluchačka, neopustila
svoje rádio ani na chvíli. Dokonce usedla na chvíli za jeho mikrofon, přímo
ve studiu, poprvé a naposledy, za celých sedm let, co jej poslouchá...
|
00.05.
Před pěti minutami rádio skončilo svoji sedmiletou pouť éterem. Zatím to
vypadá, jako po každém vysílání, ale skutečně jenom zatím... |
00.06.
Ještě uklidit. Ale vlastně je to zbytečná práce. Ranní moderátor již
nepřijde... |
00.10.
Vypnutý počítač. Zítra už nebude potřeba... |
00.15.
CD a MD přehrávače se odmlčely. Na jak dlouho? Na jednu noc, jako každý den?
Kdo ví... |
00.20.
Každý, kdo přispíval do rádia komponovanými pořady, měl zde svoji přihrádku.
Tato byla moje. Každý týden, od roku 1999, celkem 163x jsem zde vložil disk
s novou Gramorevuí a starý z minulého týdne vzal zpět. Tento týden už
zůstane prázdná... |
00.27.
Tracklist pro moderátory, kde mohou snadno najít příslušné jingle,
upoutávky, předěly a podkresy. Vlastně mohli, abych byl přesný. |
00.39.
Všichni odešli, půjdu také, volám taxi... |
00.55.
Jdu si ještě pro cosi do studia, železný zvyk je vždy se podívat, zda toto
světlo nesvítí. Jak vidíte, ne. Když svítilo, nesmělo se v kuchyňce, jež se
studiem přímo souvisí, hlučet. Teď je tu možno klidně třeba zpívat, pokud by
k tomu byla nálada. To asi těžko... |
00.57.
Šero, smutno a ticho. So Long, Radio... |
01.00.
Poslední musí zhasnout... |
Rekonstruováno
z původního webu rádia Presston 89,3 FM |