Je středa 22.1.2003, něco před půlnocí. Jeden telefonát stíhá druhý, rádio hraje jako každý jiný den. Na telefony odpovídají pracovníci rádia i vedle z kanceláře, telefonní linka do studia je zahlcená, nedá se to zvládnout. Řeklo by se, perný den v rádiu. Ale tento den je poslední, neodvolatelně a definitivně. Sedíme v maličkém studiu společně s majitelem stanice, odpovídáme na dotazy posluchačů, mnozí ani rozrušením nemohou mluvit. My ostatně vlastně také ne. Pak vypínám telefon, je pět minut před půlnocí. Éterem zní Vlajka, pak státní hymna. Je konec, Pepa Zoch říká pouze: Vypni to. Zastavuji tedy mašiny ve studiu, vypínám počítač. Sedíme ještě všichni v kanceláři, ale hovor jaksi vázne... Pak se jeden po druhém loučí, zůstávám ve studiu sám. Vypadá nezvykle, nic tu nesvítí, proužky indikátorů na studiovém pultu nepoblikávají v rytmu odbavované skladby, vypadá to zvláštně, divně. Pak si to uvědomím: TICHO, hrozně skutečné a děsivé ticho. Neříkám, že tu nikdy nebylo. Jednou, když večerní bouřka na patnáct minut odstavila trafostanici poblíž budovy. Ale to bylo úplně něco jiného. Tenkrát jen na chvíli nehrála hudba. Tohle je něco, co jsem nikdy nezažil. Je slyšet, jak haraší zmrzlý lednový déšť na stropní okno. Ticho se pomalu rozlévá ve studiu, vy co jste v rádiu nikdy nepracovali, tak to nemůžete poznat. Hrozivé a neskutečné ticho naplňuje maličké studio, pomalu se plazí po zdech nahoru, jako voda zaplavující kormidelnu lodi, kterou již pasažéři i posádka opustili a tato klesá ke dnu, pomalu a neodvratně, než ji pohřbí oceán. Nedá se tu vydržet, spěšně zamykám a jdu ven. Do větru a mrznoucího deště, na pusté Masarykovo náměstí, čekat na zavolané taxi. Raději zde, než tam...

18.50. Jirka Šindelář dohrává svůj poslední set.

18.55. Petr Čejka ve studiu, kde se vyrábějí, vlastně vyráběly jingle a ostatní komponenty programu.

18.56. Standa Čeněk. Vysílal od rána, přišel se ještě podívat...

20.40. Pepa Zoch ve studiu, budeme za chvíli střídat.

20.45. Jeden telefonát za druhým...

21.25 Licence, jež léta visí v kanceláři pod hodinami. Nejdražší věc z každého rádia. Rozhoduje o jeho bytí, či nebytí. Za dvě hodiny a 35 minut už bude jen cárem papíru...

21.50. Zatím tomu ale tak není. Rádio hraje, jako každý den, pouze telefonů je znatelně více. Je jich tolik, že bylo nutno ohlásit další číslo, na které lze telefonovat, tedy "bereme" posluchače i v kanceláři.

22.10. Opět pohled do kanceláře. Mirek Lízner s Pepou Zochem, který má zrovna pauzu, úplně vpravo je pak paní Růženka, naše věrná posluchačka, neopustila svoje rádio ani na chvíli. Dokonce usedla na chvíli za jeho mikrofon, přímo ve studiu, poprvé a naposledy, za celých sedm let, co jej poslouchá... 

00.05. Před pěti minutami rádio skončilo svoji sedmiletou pouť éterem. Zatím to vypadá, jako po každém vysílání, ale skutečně jenom zatím...

00.06. Ještě uklidit. Ale vlastně je to zbytečná práce. Ranní moderátor již nepřijde...

00.10. Vypnutý počítač. Zítra už nebude potřeba...

00.15. CD a MD přehrávače se odmlčely. Na jak dlouho? Na jednu noc, jako každý den? Kdo ví...

00.20. Každý, kdo přispíval do rádia komponovanými pořady, měl zde svoji přihrádku. Tato byla moje. Každý týden, od roku 1999, celkem 163x jsem zde vložil disk s novou Gramorevuí a starý z minulého týdne vzal zpět. Tento týden už zůstane prázdná...

00.27. Tracklist pro moderátory, kde mohou snadno najít příslušné jingle, upoutávky, předěly a podkresy. Vlastně mohli, abych byl přesný.

00.39. Všichni odešli, půjdu také, volám taxi...

00.55. Jdu si ještě pro cosi do studia, železný zvyk je vždy se podívat, zda toto světlo nesvítí. Jak vidíte, ne. Když svítilo, nesmělo se v kuchyňce, jež se studiem přímo souvisí, hlučet. Teď je tu možno klidně třeba zpívat, pokud by k tomu byla nálada. To asi těžko...

00.57. Šero, smutno a ticho. So Long, Radio...

01.00. Poslední musí zhasnout...