Franz Kafka - Zámek

HOSTINSKÝ pozdravil hosta. Pokoj v prvním patře byl připraven. “Knížecí pokoj,” řekl hostinský. Byl to veliký pokoj s dvěma okny a skleněnými dveřmi uprostřed mezi nimi, trýznivě veliký ve své pustotě. Těch několik málo kusů nábytku, které tu stály, mělo divně tenké nohy, skoro by se zdálo, že jsou železné, avšak byly ze dřeva. “Na balkón prosím nevstupovat,” řekl hostinský, když host vyhlédl oknem do noci a blížil se ke skleněným dveřím. “Pilíř, který ho drží, je nějak naprasklý.” Vešla pokojská, začala něco kutit na toaletním stolku a zeptala se přitom, je-li v pokoji dost zatopeno. Host přikývl. Ačkoli však do této chvíle nemohl pokoj i nic vytknout, přecházel sem a tam úplně oblečený, v plášti, s holí a kloboukem v ruce, jako by stále ještě nebylo jisto, zůstane-li zde. Hostinský stál u pokojské. Zničehonic zastavil se host za těmi dvěma a zvolal: “Proč si šeptáte?” Hostinský ulekaně řekl: “Dával jsem služebné jen příkazy kvůli povlečení. Pokoj, jak teprve teď vidím, není bohužel tak pečlivě připraven, jak bych si byl přál. Všechno bude okamžitě v pořádku.” – “O tom nemluvím,” řekl host, “nečekal jsem nic jiného než špinavou díru a odpornou postel. Nesnaž se mne odvést od věci. Chci vědět jen jedno: kdo ti ohlásil můj příchod?” – “Nikdo, pane,” řekl hostinský. “Očekávals mě.” – “Jsem hostinský a očekávám hosty.” – “Pokoj byl přichystán.” – “Jako vždy.” “Dobrá tedy, nevěděl jsi nic, jenže já tu nezůstanu.” A prudce otevřel okno a křikl ven: “Nevypřahat, pojedeme dál!” Avšak když chvátal ke dveřím, vstoupila mu do cesty pokojská, slabé, příliš mladé křehké děvče, a pravila se sklopenou hlavou: “Neodcházej; ano, čekali jsme tě, zamlčeli jsme to jen proto, že neobratně odpovídáme, že si nejsme jisti tvými přáními.” Dívčin zjev dojal hosta; její slova mu byla podezřelá. “Nech mne s děvčetem o samotě,” řekl hostinskému. Hostinský zaváhal, pak odešel. “Pojil,” řekl host dívce, a usedli ke stolu. “Jak se jmenuješ?” zeptal se host a přes stůl vzal dívku za ruku. “Alžběta,” řekla. “Alžběto,” řekl, “dávej pozor, co ti řeknu. Mám obtížný úkol před sebou, věnoval jsem mu celý život. Dělám to rád a od nikoho nežádám soucit. Ale protože je to vše, co mám, ten úkol totiž, odstraňuji bezohledně vše, co by mně mohlo překážet v jeho splnění. Poslyš, dovedu být šíleně bezohledný.” Stiskl jí ruku, ona se na něho podívala a přikývla. “To jsi tedy pochopila,” řekl, “a teď mi vysvětli, jak jste se dověděli o mém příchodu. Jedině to chci vědět, na vaše smýšlení se neptám. Jsem tu proto, abych bojoval, ale nechci být napadán ještě před svým příchodem. Co tedy bylo, než jsem přišel?” – “Celá vesnice ví o tvém příchodu, nedovedu to vysvětlit, už několik týdnů to všichni vědí. Jde to nejspíš ze zámku, víc nevím.” – “Někdo ze zámku byl zde a ohlásil mě?” – “Ne, nikdo tu nebyl, páni ze zámku se s námi nestýkají, ale služebnictvo nahoře o tom snad mluvilo, lidé ze vsi o tom mohli slyšet, tak se to možná rozneslo. Přijde sem tak málo cizinců, o jednom cizinci se toho pak namluví.” – “Málo cizinců?” zeptal se host. “Och,” řekla dívka a usmála se – vypadala zároveň přítulně i cize –, “sem nepřijde nikdo, jako by na nás celý svět zapomněl.” – “Proč by se sem taky mělo chodit,” řekl host, “cožpak je tu něco pozoruhodného?” Děvče mu pomalu odňalo ruku a řeklo: “Ty mně pořád ještě nedůvěřuješ.” – “A právem,” řekl host a vstal, “jste všichni jedna pakáž, ale ty jsi ještě nebezpečnější než hostinský. Tebe zvlášť poslali ze zámku, abys mne obsluhovala.” – “Poslali ze zámku?” řekla dívka. “Jak málo znáš poměry u nás! Ze samé nedůvěřivosti odjíždíš, protože teď asi odjedeš.” – “Ne,” řekl host, strhl ze sebe plášť a hodil ho na židli, “nepojedu, nepovedlo se ti ani vyhnat mě odtud.” Náhle se však zapotácel, ještě pár kroků udělal a pak padl na postel. Dívka k němu spěchala: “Co je ti?” zašeptala a už běžela k umývadlu a přinesla vodu a poklekla u něho a omývala mu obličej. “Proč mě tak mučíte?” řekl s námahou. “My tě přece nemučíme,” řekla dívka, “chceš po nás něco a my nevíme co. Mluv se mnou upřímně a já ti upřímně odpovím.”

VČERA NÁM K. vyprávěl, jaký zážitek měl s Bürgelem. Je komické, že to muselo být právě s Bürgelem. Jak víte, je Bürgel tajemníkem zámeckého úředníka Friedricha, a Friedrich v posledních letech hodně ztratil na lesku. Proč tomu tak je, to je kapitola sama pro sebe; také bych o tom mohl ledacos povídat. Na každý pád je jisté, že Friedrichova agenda je dnes daleko široko jednou z nejméně významných, a co to znamená pro Bürgela, který není ani prvním Friedrichovým tajemníkem, nýbrž stojí kdesi daleko vzadu v řadě, to si ovšem každý může myslet. Každý, jen K. ne. Žije u nás ve vsi už dost dlouho, ale je tu cizí, jako kdyby přišel včera večer, a je v stavu zabloudit i v těch třech ulicích, které ve vsi jsou. Přitom se snaží, seč může, dávat dobrý pozor a za svými záležitostmi jde jak honicí pes, jenže mu není dáno, aby se tu zabydlel. Vyprávím mu třeba dnes o Bürgelovi, on horlivě poslouchá, zajímá ho přece všecko, co se mu vypráví o úřednících ze zámku, vyptává se znalecky, znamenitě vše chápe, nejen zdánlivě, nýbrž skutečně; ale věřte mi, druhý den neví nic. Anebo spíš ví, nezapomene dočista nic, ale je toho na něho moc, ta spousta úředníků ho mate, nezapomněl nic z toho, co mu kdy kdo vyprávěl, vyslechl toho spoustu, neboť využije každé příležitosti, jen aby rozšířil své vědomosti, a teoreticky se vyzná v úřednictvu možná lépe než my, v tom je obdivuhodný; ale jakmile má svých vědomostí použít, dostane se jaksi do falešného pohybu, točí se jako v kaleidoskopu, nedovede toho použít, zesměšňuje ho to. Nejspíš to přece jen všecko má tu příčinu, že není zdejší. Proto se také se svou věci nehýbá z místa. Víte přece, oč jde: tvrdí, že sem byl naším hrabětem povolán jako zeměměřič: v podrobnostech je to úplně fantastická historie, nechci ji tu teď rozebírat, zkrátka sem byl povolán jako zeměměřič a taky se jím tu chce stát. Jistě aspoň z doslechu víte o obrovské námaze, již kvůli této maličkosti zatím zcela. bezvýsledně vynaložil. Jiný by za tu dobu vyměřil už deset zemí, on pořád ještě pendluje od jednoho tajemníka k druhému, k úředníkům si vůbec netroufá a na to, že by byl někdy puštěn k zámeckému pánovi, na to si patrně nikdy nedělal naději. Spokojuje se s tajemníky, podstupuje jednou denní, podruhé noční výslechy a Panský hostinec obchází jak liška kurník, až na to, že ve skutečnosti lišky jsou tajemníci a on slepice. To jen tak mimochodem, chtěl jsem přece vyprávět o Bürgelovi. Nuže tedy včera v noci byl K. zase jednou předvolán ve své věci do Panského hostince k tajemníku Erlangerovi, s nímž má hlavně co dělat. Z takového předvolání bývá vždycky štěstím bez sebe, v tomto ohledu ho žádné zklamání nesklíčí, kéž by se to od něho člověk mohl přiučit! Každé nové předvolání ho posílí, ne ve starém zklamání, ale ve staré naději. Povzbuzen tímto předvoláním spěchá tedy do Panského hostince. Není na tom ovšem fyzicky nejlíp, nečekal to předvolání, proto ve své věci všelicos zařizoval ve vsi, taky tu už má více styků než rodiny, které tu žijí staletí, všechny tyto styky slouží pouze jeho zeměměřičské záležitosti, a protože byly těžce a stále znovu vydobývány, nesmí je pouštět ze zřetele. Musíte si to správně představit, všechny tyto styky přímo číhají na to, aby mu vyklouzly. Musí je tedy ustavičně pěstovat. A přitom si ještě najde čas, aby se mnou nebo s někým jiným vedl dlouhé rozhovory o věcech naprosto odtažitých, a to jen proto, že jemu není žádná věc dost odtažitá, aby podle něho nějak nesouvisela s jeho záležitostí. Takto pracuje ustavičně; vlastně mě nikdy nenapadlo, že taky spí. A přece tomu tak je, spánek hraje v historce s Bürgelem dokonce hlavní roli. Když totiž utíkal za Erlangerem do Panského hostince, byl už k smrti unaven, nebyl přece na předvolání připraven a zacházel se sebou lehkomyslně, noc předtím vůbec nespal a předchozí dvě noci pokaždé jen dvě tři hodiny. Proto ho Erlangerovo předvolání na půlnoc sice blažilo jako každý podobný lísteček, ale zároveň i naplňovalo starostmi vzhledem k vlastnímu tělesnému stavu, který by mu třeba mohl zabránit, aby nárokům rozhovoru dostál tak jako obvykle. Přijde tedy do Panského hostince, vyhledá chodbu, kde bydlívají tajemníci, a potká tam naneštěstí známou pokojskou. O historky se ženskými – vše ve službách své věci – nemá rovněž nouzi. Tato dívka mu chce povědět o jiné, jemu rovněž známé dívce, zatáhne ho do svého pokojíčku, on ji následuje – není ještě půlnoc – má totiž zásadu, že nesmí opomenout žádnou příležitost dovědět se něco nového. To ovšem vedle výhod přináší někdy, a dost často, i nevýhody, například tentokrát, neboť když pak napolo šílený ospalostí opouští povídavé děvče a ocitá se znovu na chodbě, jsou čtyři hodiny. Nemyslí na nic jiného, než aby nezmeškal předvolání k Erlangerovi. Karafa s rumem, již najde na zapomenutém podnosu v koutě, ho trochu posílí, možná dokonce až moc, dlouhou, jinak velice živou, teď spíš hřbitov připomínající chodbou se domotá ke dveřím, které pokládá za Erlangerovy, nezaklepe, aby nevzbudil Erlangera, kdyby snad spal, ale hned, a to s krajní opatrností, otevře dveře. A teď vám povím, jak nejlíp dovedu, tu historku, doslova a tak podrobně, jak mi ji včera vypověděl K. se všemi příznaky smrtelného zoufalství. Doufejme, že ho zatím utěšilo nějaké nové předvolání. Příběh sám je však náramně legrační, poslouchejte: vlastní komičnost je ovšem v tom minuciózním podání, a tak vám v mém převyprávění mnoho unikne. Kdyby se mi to dobře podařilo, měli byste v tom před sebou celého K., z Bürgela ovšem ani stopu. Kdyby se mi to ovšem podařilo – to je předpoklad. Neboť ten příběh může být jinak i řádně nudný, i ten prvek v něm je. Ale odvažme se toho.

… stisk ruky na rozloučenou, “bylo mi obzvlášť velkým potěšením pohovořit si s vámi, to neobyčejně uleví svědomí. Snad vás zase brzy uvidím.”

“Bude asi nutné, abych přišel,” řekl K. a sklonil se Mici k ruce, chtěl se přemoci a políbit ji, avšak Mici mu ji vytrhla, krátce vykřikla leknutím a skryla ji pod polštář. “Micinko, Micinko,” řekl starosta s porozuměním a láskou a pohladil ji po zádech.

“Jste nám vždy vítán,” řekl, snad aby mu pomohl z úzkých nad Miciným chováním, ale pak dodal: “Obzvláště teď, pokud budu nemocen. Jakmile pak budu zase moci k psacímu stolu, zabere mi úřední činnost samozřejmě všechen čas.”

“Chcete tím říci,” zeptal se K., “že jste se mnou dnes nemluvil úředně?”

“Zajisté,” řekl starosta, “nemluvil jsem s vámi úředně, ale snad bychom mohli říci poloúředně. Vy podceňujete vše neúřední, jak jsem již řekl, avšak vy podceňujete i vše úřední. Úřední rozhodnutí není přece například jako tato láhev s lékem zde na stolku. Sáhnete po ní a máte ji. Skutečnému úřednímu rozhodnutí předchází bezpočet drobných šetření a úvah, vyžaduje léta práce nejlepších úředníků, a to i tehdy, jestliže ti úředníci hned od počátku znají konečné rozhodnutí. A existuje vůbec nějaké konečné rozhodnutí? Od toho jsou tu kontrolní úřady, aby k němu nedošlo.”

“Ano, ano,” řekl K., “všechno je tu znamenitě zařízeno, kdopak by o tom ještě pochyboval? Vyložil jste mi to však v obecných rysech příliš lákavě, než abych se teď nechtěl ze všech sil vynasnažit poznat to do všech jednotlivostí.”

Několik úklon následovalo a K. odešel. Pomocníci se loučili ještě zvlášť se spoustou šeptání a smíchu, brzy ho však následovali.

V hostinci našel K. svůj pokoj k nepoznání zkrášlený. Tak pilná byla Frída, která ho na prahu přivítala polibkem. Pokoj byl pěkně vyvětrán, v kamnech vydatně zatopeno, podlaha vydrhnuta, postel ustlána, všechny věci služek i s obrázky zmizely, jen jedna nová fotografie visela na zdi nad postelí. K. přistoupil blíž, obrázky…

… spíš kam jsem sám chtěl a navíc s dětskou vášnivostí. Pobíhal jsem z místa na místo a právě jsem se zastavil u Amálie, zlehka jsem jí vzal z ruky rozpletenou punčochu a hodil ji na stůl, u něhož už seděla ostatní rodina, “Co to děláš?” zvolala Olga. “Ach,” řekl jsem napůl zlostně, napůl s úsměvem, “už mi jdete všichni na nervy.” A sedl jsem si na lavici u kamen, malou černou kočku, která tam podřimovala, jsem si vzal na klín. Jak cize a přitom zabydleně jsem se tu cítil, oběma staříkům jsem ještě ani nepodal ruku, s děvčaty jsem sotva promluvil, stejně tak s Barnabášem, který se mi tu jevil docela jiný, a přesto jsem si tu seděl v teple, nikdo si mě nevšímal, protože jsem se už trochu pohašteřil s děvčaty, a přítulná kočka mi lezla přes prsa na rameno. A ačkoli i zde jsem byl zklamán, bylo odtud zase možno vysílat naděje. Barnabáš neodešel sice na zámek teď hned, ale ráno půjde, a jestliže nepřijde tamta dívka ze zámku, přijde jiná.

I Frída čeká, ale ne na K., pozoruje Panský hostinec a pozoruje K. ; může být klidná, její situace je příznivější, než sama čekala, bez závisti se může dívat, jak se Pepina snaží, jak roste Pepinina vážnost, však ona ještě včas. udělá všemu konec, taky se může s klidem dívat, co K. tropí kdesi daleko od ní; k tomu, aby ji docela opustil, to nenechá dojít.

Ale byly to vůbec známosti, co tu navázal? Dostalo se mu jediného upřímného, srdečného slova? A on to potřeboval. Protože mu bylo jasné, že třeba i jen několik málo dní zde promrhaných ho může navždy učinit neschopným rozhodujícího činu. Přesto nesměl nic uspěchat.

Avšak za několik okamžiků se opět vzpamatoval a řekl: “Můj pán se nechá ptát, kdy se má zítra dostavit do zámku.” Odpověď: “Řekni svému pánovi, ale nezapomeň ani slovo: I kdyby poslal deset pomocníků, aby se zeptali, kdy má přijít, pokaždé dostane jedinou odpověď: ani zítra, ani kdy jindy.” K. by byl nejraději sluchátko položil. Takový rozhovor ho nemohl nikam dovést. Jedině jiným způsobem, to mu bylo jasné, jedině docela jiným způsobem než například takovýmto rozhovorem se mohl dostat dál. Takovýmto způsobem nepřemáhal druhé, ale sám sebe. Samozřejmě – přišel teprve včera a zámek tu už stojí od věků.

K. choval o tomto muži vždy představy, které – jak se i jemu samému zdálo – se neshodovaly se skutečností, jako by ani nešlo o jednoho muže, nýbrž o dva, a jedině K., nikoli skutečnost, byl s to je od sebe oddělit – a právě tak mu teď připadalo, že nikoli jeho lest, nýbrž jeho ustaraný, slabě doufající obličej, který musel rozpoznat navzdory tmě, ho přiměl k tomu, že ho vzal s sebou. Na tom se zakládala jeho naděje.

K. se obrátil, chtěl sebrat svůj kabát a obléci si ho, tak mokrý, jak byl, a vrátit se zpátky do hospody, ať to bylo sebeobtížnější. Pokládal za nezbytné upřímně si přiznat, že se nechal oklamat, a jedině návrat do hospody se mu zdál dostačujícím doznáním. Především však nechtěl, aby v něm vznikla nejistota, že se utápí v záležitosti, která přes všechny počáteční naděje je beznadějná. Setřásl ruku, která ho zatahala za rukáv, ani se nepodíval, komu patří.

Tu uslyšel staříka, jak říká Barnabášovi: “To děvče ze zámku tu bylo.” Pak spolu tiše mluvili, K. byl už tak nedůvěřivý, že je chvilku pozoroval, aby zjistil, jestli ta poznámka nepadla úmyslně kvůli němu. Ale patrně tomu tak nebylo, povídavý otec, jemuž chvílemi pomáhala matka, měl spoustu věcí na srdci, jež bez výběru jednu přes druhou vyprávěl Barnabášovi, který se k němu naklonil, a naslouchaje usmíval se na K., jako by se s ním měl K. bůhvíjak z otce radovat. K. se ovšem neradoval, přece jen však chvílemi s údivem zíral na Barnabášův úsměv. Pak se obrátil k dívkám a zeptal se: “Znáte ji?” Nerozuměly mu, také byly trochu uraženy, neboť se bezděky zeptal zhurta a přísně. Vysvětlil jim, že myslí tu dívku ze zámku. Olga – mírnější z obou – projevovala i známky dívčích rozpaků, kdežto Amálie se na něho dívala vážným, přímým, nehnutým, snad i hochu tupým pohledem – odpověděla: “Dívku ze zámku? Samozřejmě že ji známe. Dnes tu byla. Ty ji taky znáš? Myslela jsem, žes přišel teprve včera.” – “Včera, ano. Ale už dnes jsem ji potkal, promluvili jsme spolu pár slov, ale pak nás někdo přerušil. Rád bych se s ní zase viděl.” Aby svá slova zmírnil, dodal K. ještě: “Chtěla radu v nějaké věci.” Tu mu však Amáliin pohled začal být protivný, řekl jí: “Co máš pořád? Prosím tě, nedívej se tak na mne.” Ale místo aby se omluvila, trhla jen rameny a odešla, přistoupila ke stolu, vzala rozpletenou punčochu a už se o K. nestarala. Olga, ve snaze napravit Amáliinu nezpůsobnost, řekla: “Přijde k nám patrně zase zítra, pak si s ní můžeš promluvit.” – “Dobrá,” řekl K., “přespím tedy u vás; mohl bych s ní pohovořit ovšem i u ševce Lasemanna, ale jsem raději u vás.” – “U Lasemanna?” – “Ano, tam jsem ji potkal.” – “Pak je to ale nedorozumění. Myslela jsem jiné děvče, ne to, co bylo u Lasemanna.” – “Tos měla říct hned!” vykřikl K. a začal chodit sem a tam po světnici, bezohledně ji křižoval z jednoho konce na druhý. Povaha těchto lidí mu připadala jako podivná směs všeho možného; přes občasnou přívětivost byli chladní, uzavření, ba dokonce i číhaví, mohli se zdát zákeřnými ve jménu neznámých pánů, ale to vše se přece jen alespoň zčásti vyrovnávalo – někdo by ovšem mohl také říci: vyostřovalo, K. to však takto neviděl, neodpovídalo to jeho přirozené povaze – jakousi bezmocností, dětsky pomalým a dětsky plachým myšlením, ba až jistou povolností. Podaří-li se využít úslužné laskavosti jejich povahy a vyhnout se tomu nepřátelství v ní – k čemuž ovšem bylo zapotřebí víc než šikovnosti a patrně bohužel i jejich vlastní pomoci – pak přestanou být překážkou, pak už nebudou K. tlačit zpátky, jako to doposud pořád bylo, pak ho ponesou.

K. myslel víc na Klamma než na ni. Když teď dobyl Frídu, musel změnit své plány; tu se mu dostalo mocenského prostředku, který možná učiní zbytečnou všechnu jeho práci ve vsi.

… leželi pak, skoro svlečení, neboť jeden rval druhému šaty s těla rukama i zuby, v loužičkách piva.

Dovedl už hrát na tento úřední aparát, na ten jemný nástroj pamatující vždy na rovnováhu. Celé umění bylo v podstatě nedělat nic, nechat aparát, aby pracoval sám, a nutit jej k práci jedině tím, že tu budu neodstranitelně stát v celé své pozemské tíži.

“Dovolte, pane starosto, abych vás přerušil otázkou,” řekl K., pohodlně se opřel ve své židli, ale tak příjemně jako předtím se už necítil; starostova sdílnost, kterou se dříve ustavičně snažil vyvolat, šla mu test na nervy, “nezmínil jste se před chvílí o jakémsi kontrolním úřadu? …”

Nemohu ovšem s každým dopisem od úřadu běhat na obecní radu, avšak Sordini nic nevěděl o onom dopisu, popíral jeho existenci, a tak jsem se ovšem, jak se zdálo, octl v neprávu.

Můj výklad je jiný, zůstanu při něm, i když mám ještě docela jiné zbraně, a vynasnažím se prosadit jeho uznání.

“V jistém smyslu byl dotázán,” řekla hostinská, “oddací list nese jeho podpis; náhodou ovšem, zastupoval totiž tenkrát šéfa jiného oddělení, proto tam stojí: ‚V zastoupení: Klamm.‘ Vzpomínám si, jak jsem běžela z radnice s listem domů, ani jsem si nesvlékla svatební šaty, sedla si ke stolu, rozevřela před sebou oddací list, stále znovu a znovu četla to drahé jméno, s dětinskou horlivostí svých sedmnácti let jsem se pokoušela napodobit ten podpis, dělala jsem, co jsem mohla, celé archy papíru jsem popsala a vůbec jsem si neuvědomovala, že Jeník stojí za mou židlí, neodvažuje se mě vyrušit a sleduje mou práci. Když byla listina opatřena všemi podpisy, museli jsme ji bohužel odevzdat na obecním úřadě.”

“Nu tedy, takový dotaz jsem neměl na mysli,” řekl K., “nemyslil jsem vůbec na nic úředního, nepotřebuji mluvit s úředníkem Klammem, nýbrž se soukromou osobou. Úřední záležitosti jsou zde přece většinou pochybené; kdybyste například jako já dnes viděla celou úřední registraturu, jak se válí na podlaze! Vaše milovaná listina byla možná mezi tím, není-li ovšem uložena u krys ve stodole – myslím, že byste mi dala za pravdu.”

Možná že je to kromě toho i legenda, v tom případě ovšem vymyšlená opuštěnými jako útěcha jejich života.

“S radostí,” řekl K. “A teď co mu chci říci. Promluvil bych asi takto: ‚My, Frída a já, se milujeme a chceme se vzít, jak jen možno nejdříve. Jenže Frída nemiluje jenom mě, ale i vás, zcela jiným způsobem ovšem, nemohu za to, že chudobná řeč má pro obojí jedno slovo. Frída nechápe, že v jejím srdci je místo i pro mne, věří pouze, že to umožnila jedině vaše vůle. Po všem, co jsem od Frídy slyšel, mohu se k jejímu názoru jen připojit. Nicméně je to jen předpoklad vedle něho zbývá pouze myšlenka, že já,, cizinec, nicka, jak mě nazývá paní hostinská, jsem se vetřel mezi Frídu a vás. Abych nabyl jistoty, dovoluji si otázat se vás, jak tomu ve skutečnosti je.‘ To by tedy byla první otázka; doufám, že je dostatečně uctivá.”

Hostinská povzdechla: “Co vy jste to za člověka,” řekla, “napohled až dost chytrý, přitom však bezedně nevědomý. Chcete s Klammem vyjednávat jako s otcem nějaké nevěsty, asi tak jak byste, kdybyste se byl zamiloval do Olgy – bohužel se to nestalo – mluvil se starým Barnabášem. Jak moudře je to zařízeno, že nikdy nebudete mít možnost s Klammem promluvit.”

“Tuto poznámku,” řekl K., “bych byl při svém rozhovoru s ním, který by se ovšem v každém případě musel vést mezi čtyřma očima, neslyšel, tudíž bych jí nebyl ovlivněn. Jsou tři možnosti, jak odpoví, buď řekne: ‚Nebyla to má vůle,‘ nebo řekne: ‚Byla to má vůle,‘ nebo bude mlčet. První možnost zatím vylučuji ze svých úvah zčásti také z ohledu k vám; mlčení bych si však vykládal jako souhlas.”

“Jsou ještě jiné možnosti, daleko pravděpodobnější,” řekla hostinská, “mám-li už přistoupit na tu pohádku o vašem setkání, například že vás nechá stát a odejde.”

“To by nic nezměnilo,” řekl K., “zastoupil bych mu cestu a donutil ho, aby mě vyslechl.”

“Jeho donutit, aby vás vyslechl!” řekla hostinská. “Donutit lva, aby žral slámu! To jsou mi hrdinské činy!”

“Proč pořád tak podrážděně, paní hostinská,” řekl K. “Odpovídám přece jen na vaše otázky, nevnucuji vám žádné zpovědi. Také nemluvíme o žádném lvu, ale o přednostovi kanceláře, a když už přebírám lvovi lvici, budu mít snad pro něho aspoň takový význam, aby mě vyslechl.”

“Jste ztracen tady u nás, pane zeměměřiči,” řekla hostinská, “všechno, co říkáte, je samý omyl. Možná že vás tu Frída jako vaše žena udrží, ale pro to slabé dítě je to skoro až příliš těžký úkol. Ona to také ví; když myslí, že ji nikdo nepozoruje, vzdychá a oči má plné slz. Jistě, i můj muž na mně visí jako břemeno, jenže ten aspoň nechce řídit, a i kdyby snad chtěl, mohl by způsobit leda nějakou hloupost, ale – jakožto našinec – rozhodně žádnou zkázu, vy ale jste plný těch nejnebezpečnějších omylů a nikdy se jich nezbavíte. Klamm jako soukromník! Kdo kdy viděl Klamma jako soukromníka? Kdo na něho vůbec může pomyslet jako na soukromníka? Vy můžete, namítnete mi, ale to je právě to neštěstí. Vy můžete, protože si ho nedovedete představit ani jako úředníka, protože si ho vůbec nedovedete představit. Frída byla Klammovou milenkou, a vy si proto hned myslíte, že ho viděla jako soukromou osobu, protože ho milujeme, myslíte si, že ho milujeme jako soukromou osobu. Nuže tedy o skutečném úředníku nelze říci, že je úředníkem jednou více, jednou méně, on je úředníkem neustále a naplno. Ale abych vás alespoň navedla na stopu pochopení, odhlédnu pro tentokrát od toho všeho a mohu vám říci: nikdy nebyl více úředníkem než tenkrát v době mého štěstí, a v tom jsme s Frídou zajedno: nemilujeme nikoho jiného než úředníka Klamma, vysokého, nesmírně vysokého úředníka.”

A přece, jak ji tu K. viděl sedět, na Frídině židli, vedle toho pokoje, … možná dnes ještě hostil Klamma, malé tlusté nohy na podlaze, na níž ležel s Frídou, zde v Panském hostinci, v domě pánů úředníků, musel si říci, že kdyby tu byl zastihl Pepinu místo Frídy a tušil u ní nějaké vztahy k zámku – a patrně i ona má takové vztahy –, snažil by se stejným objetím strhnout k sobě to tajemství, jako to musel udělat u Frídy. Přes svůj dětinský nerozum měla pravděpodobně i ona nějaké vztahy k zámku.

Teď neměl nic jiného na práci než zde čekat. Klamm tudy musí projít; možná že ho trochu zarazí, když tu K. uvidí, tím spíše ho však vyslechne, snad mu i odpoví. Zdejší zákazy nebylo třeba brát tak vážně. Tak daleko to tedy K. dotáhl. Směl sice vejít pouze do výčepu, přesto však stojí teď zde, daleko ve dvoře, na krok od Klammových saní, brzy jemu samému tváří v tvář, a pochutnává si na jídle líp než kdekoli jinde.

Najednou bylo všude světlo, elektrika svítila uvnitř v chodbě a na schodech, zvenčí nade všemi vchody, sněhová plocha světlo jen zesilovala. To vše bylo K. nepříjemné, jako nahý stál na svém doposud pokojně temném místě, na druhé straně to však podle všeho slibovalo, že teď se objeví Klamm, samozřejmě se dalo předpokládat, že nebude potmě tápat po schodech dolů, aby K. usnadnil úkol. Bohužel nepřišel však první Klamm, nýbrž hostinský následovaný hostinskou, přicházeli trochu sehnuti z hloubky chodby, i oni se dali čekat, samozřejmě se přišli rozloučit s takovým hostem. K. byl však nucen ustoupit trochu do stínu a vzdát se tak vyhlídky na schody.

K. neviděl důvod, proč by to měl udělat, ať si ho opustí, skoro se objevovala nová naděje; vypřahání koní bylo ovšem smutným znamením, ale byla tu přece vrata, otevřená, nedala se zavřít, trvalý příslib a trvalé očekávání. Tu znovu zaslechl někoho na schodech, opatrně a chvatně vkročil jednou nohou do chodby, připraven okamžitě udělat krok zpátky, a pohlédl nahoru. K jeho údivu to byla hostinská z hospody U mostu. Zamyšleně, klidně sestupovala dolů, pravidelně zvedajíc a spouštějíc ruku na zábradlí. Dole ho přívětivě pozdravila, starý spor na cizí půdě zřejmě neplatil.

Co záleželo K. na tom pánovi! Jen ať si odejde, čím rychleji, tím lépe; bylo to K-ovo vítězství, jen se bohužel nedalo nijak využít, když se zároveň vzdalovaly saně, za nimiž se K. smutně díval. “Jestliže teď okamžitě odtud odejdu,” zvolal K., obraceje se v náhlém rozhodnutí k pánovi, “budou se smět saně vrátit?” Při těch slovech si K. nemyslil, že ustupuje nějakému tlaku – to by to byl neudělal –, ale bylo mu, jako by se něčeho odříkal ve prospěch slabšího a mohl se trochu utěšovat dobrým skutkem. Ovšem podle rozkazovačné pánovy odpovědi poznal ihned, v jakém citovém zmatku musel být, domníval-li se, že jedná dobrovolně; dobrovolně, a přitom se přece dovolává pánova diktátu. “Saně se smějí vrátit,” řekl pán, “ale jen tehdy, když se mnou okamžitě půjdete, bez vytáček, bez podmínek, bez odvoláni. Bude to tedy? Ptám se naposled. Můžete mi věřit, že vlastně není mým úkolem starat se tady na dvoře o pořádek.” – “Jdu,” řekl K., “ale ne s vámi; jdu tady vraty ven” – ukázal na veliká vrata do dvora – “na ulici!” – “Dobrá,” řekl pán, opět s tou mučivou směsí povolnosti a tvrdosti, “pak jdu také tamtudy. Ale rychle.”

Pán se vrátil ke K., šli vedle sebe prostředkem dvora přes nedotčený sníh; letmo se obraceje dát pán znamení kočímu, ten znovu předjel před vchod, znovu vylezl na kozlík, jeho čekání začalo asi na novo. Avšak k pánově zlosti i K-ovo čekání, neboť jakmile byli venku ze dvora, K. se opět zastavil. “Jste nesnesitelně tvrdohlavý,” řekl pán. K. však, který čím dále byl od saní, svědka svého přečinu, tím volněji se cítil, tím pevněji spojen se svým cílem, tím rovnější pánovi, ba v jistém smyslu jemu nadřazen, obrátil se teď k němu naplno a řekl: “Myslíte to vážně? Nechcete mě klamat? Nesnesitelně tvrdohlavý? Nic lepšího si nepřeji.”

V tom okamžiku ucítil K. vzadu na krku lehké zašimrání, chtěl odstranit příčinu, máchl rukou dozadu, otočil se. Saně! K. musel být asi ještě ve dvoře, když se saně daly do pohybu, nehlučně v hlubokém sněhu, bez rolniček, beze světel prolétly teď kolem K., a kočí ještě žertem zlehka po K. přejel bičem. Koně – ušlechtilá zvířata, jež se během čekání ani nedala dobře ocenit – v mocném, avšak lehkém napětí všech svalů mírně zahnuli stranou, aniž zmírnili běh, směrem k zámku a sotva si člověk uvědomil tu událost, zmizelo všechno v noci.

Pán vytáhl hodinky a řekl s výčitkou: “Dvě hodiny musel tedy Klamm čekat.” – “Kvůli mně?” zeptal se K. “Nu ano, ovšem,” řekl pán. “Nesnese snad pohled na mne?” zeptal se K. “Ne,” řekl pán, “to nesnese. Teď jdu ale zase domů,” dodal. “Ani si nedovedete představit, co práce mi tam leží; jsem totiž zdejším Klammovým tajemníkem. Momus je mé jméno. Klamm je muž práce, a ti, kdo jsou kolem něho, musí se mu podle svých sil přizpůsobit.” Pán se stal velice hovorným, i na leckterou otázku K-ovu by byl asi rád odpověděl, jenže K. oněměl, jen tajemníkovu tvář, jak se zdálo, důkladně zkoumal, jako by se snažil objevit zákon, podle něhož musí být utvářen obličej, který Klamm snese. Nepřišel však na nic a odvrátil si, nedbal na tajemníkovo rozloučení a jen se díval, jak si teď zase razí cestu do dvora houfem lidí, kteří odtamtud přicházeli, bylo to nejspíš Klammovo služebnictvo. Šli po dvou, ale jinak beze všeho pořádku a chování, povídali si a tu a tam sestrkovali k sobě hlavy, když procházeli kolem K. Vrata za nimi se pomalu zavřela. K. měl velikou potřebu tepla, světla, laskavého slova, ve škole ho to všechno asi také čekalo, ale měl pocit, že v tomto stavu nenajde teď cestu domů, nehledě už k tomu, že teď stál v naprosto neznámé ulici. Také ho ten cíl dost nelákal, neboť i když si vše, co ho doma čekalo, představil v nejkrásnějších barvách, zjistil, že by mu to dnes nestačilo. Nu, zde ovšem zůstat nemohl, a tak se vydal na cestu.

Výhrůžek hostinské se K. nebál. Naděje, na něž se ho snažila nachytat, znamenaly pro něho málo, avšak protokol ho teď přece jen začal lákat. Bezvýznamný ten protokol nebyl; ne sice ve svém vlastním, ale v jakémsi všeobecném smyslu měla hostinská pravdu, když řekla, že K. se ničeho nesmí odříkat. To bylo vždy i K-ovým přesvědčením, nebyl-li zrovna oslaben nějakým zklamáním, jako dnes po odpoledních zkušenostech. Teď se však pomalu zotavoval, útoky hostinské ho posilovaly, neboť i když ustavičně mluvila o jeho nevědomosti a nepoučitelnosti, přece jej: rozčilení dokazovalo, jak důležité jí připadalo poučovat ho, právě jeho; a i když se ho způsobem svých odpovědí snažila ponižovat, přece zas slepá horlivost, s níž to činila, svědčila o tom, jakou moc nad ní mají jeho drobné otázky. Měl by se snad vzdát tohoto vlivu? A vliv na Momuse byl snad ještě silnější; Momus sice mluvil málo, a když mluvil, pak nejraději křičel, ale nebylo to mlčení vlastně opatrnost, nechtěl šetřit se svou autoritou, nepřivedl si za tím účelem hostinskou, která nejsouc obtížena žádnou úřední odpovědností, beze všech zábran a řídíc se jen K-ovým chováním snažila se ho zatáhnout do kliček protokolu tu sladkými, tu zas trpkými slovy? A jak to bylo vůbec s tím protokolem? Zajisté, až ke Klammovi nedosahoval – ale což ještě před Klammem, na cestě ke Klammovi nebyla pro K. žádná práce? Nebylo právě dnešní odpoledne dokladem toho, že ten, který se domníval, že například jedním skokem do náhody může dosáhnout Klamma, značně podcenil vzdálenost dělící ho od Klamma? Jestliže vůbec bylo možné Klamma dosáhnout, pak jen krok za krokem, a na této cestě stáli ovšem například i Momus a hostinská; což dnes – alespoň navenek – jen tito dva neodvedli K. od Klamma? Nejdříve hostinská, která ohlásila K-ův příchod, a pak Momus, který se Z okna přesvědčil o K-ově příchodu a okamžitě pak vydal potřebné rozkazy, takže kočí byl zpraven, že se neodjíždí, dokud K. nezmizí, a proto vyčítavě huboval – tehdy tomu K. nerozuměl –, že to podle všeho ještě může dlouho trvat, než K. odejde. Tak bylo tedy vše zařízeno, ačkoli, jak musela hostinská skoro přiznat, Klammova citlivost, o níž se šířily pověsti, rozhodně nemohla být tou překážkou, kvůli níž k němu K. nepřipustili. Kdo ví, co by se bylo stalo, kdyby Momus a hostinská nebyli K-ovými protivníky anebo kdyby se alespoň neodvažovali dát najevo, že jimi jsou. Je možné i pravděpodobné, že ani pak by se byl K. ke Klammovi nedostal, objevily by se nové překážky, jejich zásoba byla snad nevyčerpatelná, avšak K. by byl měl to zadostučinění, že vše podle svého vědění správně připravil, kdežto dnes se přece musel nadát zásahu hostinské, a přesto neučinil nic, aby se před ním chránil. K. však věděl jen o chybách, kterých se dopustil; jak se jim vyhnout, to nevěděl. Jeho první záměr nad Klammovým dopisem, totiž stát se obyčejným, nenápadným dělníkem ve vsi, byl velmi rozumný. Musel však od něho nutně upustit, když pod vlivem šálivého zjevu Barnabášova uvěřil, že dostat se do zámku musí být pro něho tak snadné jako zdolat nějaký vršek za nedělní procházky, ba víc: byl k tomu dokonce vyzván poslovým úsměvem, jeho očima. A pak hned, aniž si mohl vše rozvážit, přišla Frída a s ní ona víra, jíž se ani ještě dnes nebyl s to vzdát, že skrze ni, jejím prostřednictvím vznikl onen takřka tělesný, šepotavému srozumění blízký vztah ke Klammovi, o němž zprvu věděl snad jen K., jemuž však stačil nepatrný posunek, jediné slovo, jediný pohled, aby se především Klammovi, pak ale všem vyjevil jako něco sice neuvěřitelného, přesto však pod tlakem životní nutnosti láskyplného objetí samozřejmého. Nuže tak jednoduché to nebylo, a místo aby se K. prozatím spokojil postavením dělníka, tápe už dlouho a stále netrpělivě a bezvýsledně po Klammovi. Ale mezitím se – takřka bez jeho přičinění – naskytly jiné možnosti: doma to malé školnické místečko – snad to nebylo to pravé postavení z hlediska K-ových přání, bylo příliš střižené na K-ovu zvláštní situaci, příliš nápadné, příliš provizorní, příliš závislé na milosti mnoha představených, především učitele – nicméně to však bylo pevné východisko a krom toho byly nedostatky toho místa značně vyváženy nastávající svatbou, jíž se K. ve svých myšlenkách zatím vůbec nedotkl, která před ním však nyní překvapivě vyvstala se vší závažností. Čím je vůbec bez Frídy? Nickou potácející se za hedvábně světélkujícími bludičkami druhu Barnabáše či oné dívky ze zámku. Frídinou láskou ovšem nezískal naráz Klamma, jak se zprvu šíleně domníval či takřka věděl, a byť zde i tyto naděje stále ještě byly, jako by se jich nedotýkala vyvracející fakta, na žádný pád už s nimi ve svých plánech nechtěl počítat. Také je ale nepotřeboval; svatbou získává jiné, lepší jistoty – člen obce – práva a povinnosti – žádný cizinec – pak už se musí chránit jen před samolibostí všech těch lidí, to bylo snadné se zámkem před očima. Těžší bylo přizpůsobit se, drobná práce mezi drobnými lidmi; začne tím, že se podrobí protokolu. Obrátil pak rozhovor, snad se dobere pravdy z jiné strany; jako by zatím nebylo názorových rozdílností, zeptal se klidně: “Tolik je toho napsáno o dnešním odpoledni? Všechny tyto papíry o tom jednají?” – “Všechny,” řekl Momus přívětivě, jako by byl na tuto otázku čekal, “to je moje práce.” Máme-li sílu hledět na věci bez ustáni, takříkajíc aniž zavřeme oči, uvidíme mnohé; jestliže však jen jednou polevíme a oči zavřeme, okamžitě se všechno rozplyne ve tmě. “Nemohl bych si z toho něco přečíst?” zeptal se K. Momus začal listovat v papírech, jako by zkoumal, jestli se z toho dá něco K. ukázat, pak řekl: “Ne, bohužel to není možné.” – “To na mne dělá dojem,” řekl K., “že tam stojí věci, které bych mohl vyvrátit.” – “Které byste se snažil vyvracet,” řekl Momus. “Ano, takové věci tam stojí.” A vzal modrou tužku a s úsměvem zatrhl silnými čarami několik řádek. “Nejsem zvědavý,” řekl K. “Jen si dál podtrhávejte, pane tajemníku. Ať jste si tam v klidu a nekontrolovatelně napsal o mně třeba ty nejošklivější věci. Co odpočívá v registratuře, to mně nevadí. Myslel jsem jen, že by tam mohlo stát i něco, co by pro mne bylo poučné, co by mi ukázalo, jak o mně upřímně v jednotlivostech soudí starousedlý úředník. To bych si byl rád přečetl, protože se rád dám poučit, nerad dělám chyby, nerad dělám nepříjemnosti.” – “A rád si hraju na nevinného,” řekla hostinská. “Poslouchejte jen pana tajemníka a vaše přání se zčásti vyplní. Z otázek se alespoň nepřímo dovíte něco 0 obsahu protokolu a odpověďmi budete moci ovlivnit duch celého protokolu.” – “Příliš si vážím pana tajemníka,” řekl K., “než abych se domníval, že by to, co se rozhodl přede mnou zatajit, prozradil proti své vůli otázkami. Také nemám chuť určité možná nesprávné, neprávem mě obviňující věci vlastně potvrzovat, byť i jen formálně, tím, že bych vůbec odpovídal a své odpovědi nechal zapojit do nepřátelského textu.”

Momus zamyšleně vzhlédl k hostinské. “Pak si tedy sbalíme své papíry,” řekl. “Dost dlouho jsme s tím otáleli, pan zeměměřič si nemůže stěžovat na naši netrpělivost. Jak to řekl pan zeměměřič? Příliš si vážím pana tajemníka a tak dále. Přílišná úcta ke mně mu tedy svazuje jazyk. Kdybych ji dokázal zmenšit, dočkal bych se odpovědí. Bohužel ji však musím zvýšit sdělením, že tyto spisy vůbec nepotřebují jeho odpovědi, že k nim není třeba ani doplnění, ani vylepšení, že však on sám má velice zapotřebí protokolu, a to jak otázek, tak i odpovědí, a že ucházeje se o jeho odpovědi, pracoval jsem pouze v jeho vlastním zájmu. Teď však, když opouštím tuto místnost, uniká mu protokol navždy a nikdy se před ním neotevře.” Hostinská pomalu kývla K. a řekla: “Věděla jsem to ovšem, avšak směla jsem to jen naznačit, také jsem si dávala práci, abych to naznačila, jenže vy jste mi neporozuměl. Tam na dvoře jste nadarmo čekal na Klamma a zde v protokolu jste nadarmo nechal čekat Klamma. Jak jste popletený, celý popletený!” Hostinská měla slzy v očích. “Nu,” řekl K., na něhož největší dojem udělaly ty slzy, “zatím je tajemník stále ještě tady a protokol také.” – “Já však již odcházím,” řekl tajemník, naskládal papíry do aktovky a vstal. “Chcete teď konečně odpovídat, pane zeměměřiči?” zeptala se hostinská. “Příliš pozdě,” řekl tajemník, “Pepina musí konečně otevřít vrata, dávno už nastala hodina služebnictva.” Delší dobu už bylo slyšet bušení na vrata do dvora, Pepina tam stála s rukou na závoře, čekala už jen, až skončí jednání s K., aby pak hned otevřela. “Jen otevřte, maličká!” zavolal tajemník a do vrat se vhrnuli, bezohledně jeden přes druhého, muži, které K. už znal, ve svých hlínově zbarvených uniformách. Tvářili se zle, protože museli tak dlouho čekat, na K., hostinskou a tajemníka nebrali žádné ohledy, tlačili se mezi nimi, jako by to byli stejní hosté jako oni sami, štěstí ještě, že tajemník měl papíry už v aktovce pod paží, jeho stolek byl totiž hned při příchodu té hordy překocen a ještě ho nikdo nepostavil, muži ho stále znovu překračovali, vážně, jako by to tak muselo být. Jen tajemníkova sklenice byla ihned zachráněna, jeden si ji s hrdelním jásotem přivlastnil a hnal se s ní k Pepině, která však se už docela ztratila v houfu mužů. Kolem Pepiny byly vidět jen natažené paže ukazující na nástěnné hodiny, dávalo se jí na srozuměnou, jak velkého bezpráví se dopustila na těch lidech, když tak pozdě otevřela. Ačkoli však na tom zpoždění neměla vinu, spíše je, byť proti své vůli, zavinil K., zdálo se, že Pepina není s to ospravedlnit se před nimi, při jejím mládí a nezkušenosti bylo opravdu těžké jakžtakž rozumně se s těmi lidmi vypořádat. Jak by sebou Frída na Pepinině místě mrskla a jak by je všechny setřásla! Pepina však se vůbec nemohla dostat z jejich středu; to ovšem ale také nebylo vhod těm lidem, kteří především chtěli dostat pivo. Ta masa se zkrátka nedovedla ovládnout a sama se připravovala o požitek, po němž přece všichni byli jako diví. Sem tam se převalující houf strkal a vláčel s sebou to malé děvče: v tom se ovšem Pepina držela statečně, že vůbec nekřičela, nebylo ji ani vidět, ani slyšet. A stále přicházeli vraty další lidé, místnost byla už přeplněná, tajemník nemohl odejít, ani k dveřím do chodby, ani k dveřím do dvora nebylo možno se dostat, všichni tři stáli těsně na sobě, hostinská tajemníkovi po boku, K. naproti nim a tak přimáčknut na tajemníka, že se jejich obličeje takřka dotýkaly. Ale ani tajemník, ani hostinská nebyli tou tlačenicí udiveni či rozzlobeni, brali to jako normální přírodní úkaz, jen se snažili uhnout příliš prudkým nárazům, poddávali se proudu opírajíce se o masu, když to muselo být, chvílemi sehnuli hlavy, bylo-li zapotřebí uhnout supícímu dechu ustavičně nespokojeně hledajících mužů, jinak však vypadali klidně a trochu roztržitě. Jak teď K. stál blízko tajemníkovi a hostinské a spolu s nimi – ačkoli to navenek jakoby nepřiznávali – byl spojen ve skupině proti ostatním v místnosti, změnil se i celý jeho poměr k nim, zdálo se mu, že vše úřední, osobní, třídně oddělující je mezi nimi odstraněno anebo aspoň odsunuto na pozdější dobu. Ani protokol nemohl být v té chvíli pro K. nijak nedosažitelný. “Teď stejně nemůžete odejít,” řekl K. tajemníkovi. “Ne, momentálně ne,” odvětil tajemník. “A protokol?” zeptal se K. “Zůstane v tašce,” řekl Momus. “Rád bych se do něho trochu podíval,” řekl K. a skoro mimovolně hmátl po tašce a už ji držel za jeden konec. “Ne, ne,” řekl tajemník a odtáhl se od něho. “Co to děláte?” řekla hostinská a lehce klepla K. přes ruku. “Copak si snad myslíte, že to, co jste ztratil lehkomyslností a pýchou, můžete teď získat zpátky násilím? Vy zlý, strašný člověče! Copak by měl protokol ve vašich rukou ještě nějakou cenu? Byl by květinou utrženou na louce.” – “Ale byl by zničen,” řekl K. “Co byste tomu řekli, kdybych si teď, když mě už dobrovolně nechcete pojmout do protokolu, usmyslel, že protokol aspoň zničím? Mám k tomu velikou chuť,” a vytáhl teď rozhodně aktovku tajemníkovi zpod paže a vzal si ji. Tajemník mu ji ochotně nechal, ba tak rychle uvolnil paži, že by taška. byla spadla na zem, kdyby byl K. nezasáhl i druhou rukou. “Proč teprve teď?” zeptal se tajemník. “Násilím jste si to mohl vzít přece hned.” – “Je to násilí proti násilí,” řekl K. “Bez důvodu mi teď odpíráte předtím nabízený výslech nebo alespoň nahlédnutí do papírů. Vzal jsem aktovku, jen abych si vynutil jedno či druhé.” – “Jako zástavu,” řekl tajemník s úsměvem. A hostinská řekla: “Brát zástavy, v tom on se vyzná. Vy jste to, pane tajemníku, už v aktech popsal. Nebylo by možno ukázat mu ten jeden list?” – “Jistě,” řekl Momus, “teď už mu to lze ukázat.” K. nastavil aktovku, hostinská se v ní přehrabovala, podle všeho ale nemohla ten list najít. Nechala hledání, vyčerpána jen řekla, že to musí být list číslo deset. Test ho začal hledat K. a ihned ho našel, hostinská ho vzala do ruky, aby zjistila, je-li to ten správný; ano, byl to on. Pro vlastní potěšení ho ještě jednou přelétla, tajemník, naklánějící se jí přes paži, četl spolu s ní. Pak to podali K., K. četl: “Zeměměřič K. musel nejdříve usilovat o to, aby se ve vsi usadil. To nebylo snadné, protože jeho práci nikdo nepotřeboval; nehledě k hostinskému od Mostu, jehož přepadl, nikdo ho k sobě nechtěl, nikdo se o něho nestaral – nehledě na několik žertů pánů úředníků. I potloukal se tu napohled nesmyslně a nedělal nic jiného, než že rušil klid a mír v obci. Ve skutečnosti byl však velice zaměstnán. Číhal na příležitost a brzy ji našel. Frída, mladá šenkýřka z Panského hostince, uvěřila jeho slibům a nechala se jím svést…” Další dokračování textu uvádí Max Brod v doslovu k prvnímu vydání románu:) “Není snadné dokázat vinu zeměměřiče K. Na jeho spády lze přijít jen tehdy, jestliže se – jakkoli trapné to je – vnutíme do jeho myšlenkových pochodů. Při tom se nenechme zmýlit, dojdeme-li touto cestou k ničemnosti, jež se při pohledu zvenčí zdá takřka neuvěřitelná, naopak, dojdeme-li tak daleko, určitě jsme nezabloudili, teprve pak totiž jsme na tom správném místě. Vezměme si například Frídin případ. Je jasné, že zeměměřič Frídu nemiluje a že se s ní nechce oženit z lásky, dobře ví, že je to nevzhledná, tyranská dívka, nadto se špatnou minulostí, podle toho s ní také zachází, potuluje se a vůbec se o ni nestará. Tak vypadá skutečnost. Mohla by se teď vykládat nejrůznějším způsobem, takže by se K. jevil jako slabý nebo hloupý nebo šlechetný nebo bídný člověk. To vše ale neodpovídá skutečnosti. Pravdy se dobereme teprve, půjdeme-li přesně v jeho stopách, jak jsme je tu počínaje jeho příchodem ukázali, až ke spojení s Frídou. Když jsme takto dospěli k pravdě, nad níž vstávají vlasy, musíme si ovšem ještě zvyknout uvěřit jí, ale nic jiného nezbývá.

Jen z té nejšpinavější vypočítavosti se K. pověsil na Frídu a nenechá ji být, dokud bude mít sebemenší naději, že mu jeho počty vyjdou. Domníval se totiž, že si v ní dobyl milenku pana přednosty a získal tak zástavu, již lze vyplatit jen za nejvyšší cenu. Jeho jedinou snahou je teď vyjednávat s panem přednostou o tuto cenu. Poněvadž na Frídě mu nezáleží vůbec, na ceně však velmi, je, pokud jde o Frídu, ochoten k jakémukoli ústupku, pokud však jde o cenu, bude jistě tvrdošíjný. Prozatím je sice – nehledě k jeho odporným dohadům a nabídkám – neškodný, až pozná, jak těžce se zmýlil a blamoval, mohl by se stát zlým a nebezpečným, ovšem v mezích své nepatrnosti.”

Tím list končil. Na okraji byla ještě dětsky načmáraná kresba, muž objímající děvče. Dívčina tvář byla zabořena do mužovy hrudi, mnohem větší muž se přes dívčina ramena díval do nějakého papíru, který držel v rukou a do něhož s uspokojení zapisoval jakési sumy. Když K. odtrhl oči od papíru, stál s hostinskou a tajemníkem uprostřed lokálu sám. Přišel hostinský a udělal tu zatím asi pořádek. S rukama důstojně pozvednutýma chodil podle stěn a chlácholil muže, kteří se, jak to šlo usadili každý se svým pivem na sudech nebo vedle nich na podlaze. Teď také bylo vidět, že jich nebyla taková strhující spousta, jak se zprvu zdálo; jen proto, že se všichni hrnuli na Pepinu, vypadalo to tak zle. Malá, dosud nenapojená, divoká skupinka stála ještě kolem Pepiny, Pepina musela v těch velmi těžkých poměrech podat nadlidské výkony, však se jí také po tvářích ještě řinuly slzy, krásný cop byl rozcuchaný, šaty vpředu na prsou dokonce roztrženy, takže bylo vidět košili, ona však na sebe nebrala žádné ohledy, také asi byla pod vlivem hostinského, a neúnavně pracovala s pivními kohoutky. Při tom dojemném pohledu jí K. odpustil všechny mrzutosti, které mu způsobila. “Ano, ten list,” řekl pak, založil ho do aktovky a podal tajemníkovi. “Odpusťte, že jsem vám tak nerozvážně vytrhl tašku. Také na tom má vinu ta tlačenice a ten rozruch; nu, však vy mi to jistě prominete. Také máte vy i paní hostinská zvláštní schopnost vzbouzet mou zvědavost, to musím přiznat. Ale ten papír mě zklamal. Opravdu je to velice obyčejná polní kytka, jak řekla paní hostinská. Díváme-li se na to jako na práci, má to možná nějakou úřední cenu, pro mne je to ale jen žvást, naparáděný, prázdný, žalostný babský žvást, ano, ženská pomoc je na tom cítit. Nu, jistě je tu ještě tolik spravedlnosti, abych si na tenhle produkt mohl na nějakém úřadě podat stížnost, ale já to neudělám; nejen proto, že to je příliš ubohé, ale protože jsem vám vděčný. Podařilo se vám předtím udělat pro mne z toho protokolu něco tak trochu nebezpečného a povážlivého, této nebezpečnosti teď veskrze pozbyl. Nebezpečné a povážlivé mi nadále připadá jen to, že něco takového se mělo stát základem pro výslech a že pro to bylo dokonce zneužito Klammova jména.””Kdybych byla vaší nepřítelkyní,” řekla hostinská, “nemohla bych si přát nic lepšího než takovéto posouzení onoho listu.” – “Ach ano,” řekl K., “vy nejste mou nepřítelkyní. Ze sympatie ke mně necháte dokonce pomlouvat Frídu.” – “Snad si přece nemyslíte, že je tam vysloveno mé mínění o Frídě!” zvolala hostinská. “Vaše mínění to je; tak a nejinak shlížíte na to ubohé dítě.” Na to už K. neodpověděl, neboť to už bylo jen nadávání. Tajemník se snažil skryt radost z toho, že dostal zpátky svou tašku, nedařilo se mu to však; usmíval se na tu tašku, jako by to ani nebyla jeho vlastní, nýbrž nějaká nová, kterou mu právě někdo daroval a na niž se nemohl vynadívat. Tiskl ji na prsa, jako by z ní vycházelo nějaké zvláštní blahodárné teplo. Vytáhl dokonce znovu list, který K. četl, pod záminkou, že ho musí správně zařadit, a znovu ho četl. Teprve tímto čtením, při němž se šťastnou tváří zdravil každé slovo jako starého dobrého známého, jehož náhodou potkáváme – jako by definitivně znovu přebíral protokol do svého vlastnictví. Nejraději by ho byl dal i hostinské, aby si ho ještě jednou přečetla. K. nechal ty dva sobě samým, sotva jim věnoval pohled, příliš veliký byl rozdíl mezi významem, který pro něho přese všechno dříve měli, a jejich nynější nicotností. Jak stojí jeden vedle druhého, ti dva spolupracovníci, jeden pomáhající druhému se svým ubohým tajnůstkářstvím!

“Já vím,” řekla Frída najednou, “pro tebe by bylo nejlíp, kdybych od tebe odešla. Ale mně by srdce puklo, kdybych to musela udělat. A přece bych to udělala, kdyby to bylo možné, ale ono to není možné, a já jsem tomu ráda, aspoň tady ve vsi to není možné. Stejně jako pomocníci nemohou odejít. Marně doufáš, žes je konečně vyhnal!” – ”To tedy ovšem doufám,” řekl K. neodpovídaje na ostatní Frídiny poznámky, jakási nejistota mu v tom bránila, stále smutnější mu připadaly ty slabé dlaně a zápěstí, jež se teď pomalu zaměstnávaly mlýnkem na kávu. “Pomocníci se už nevrátí. Copak je to za nemožnosti, o nichž mluvíš?”

Frída přestala pracovat; zaslzeným nezřetelným pohledem se dívala na K. “Miláčku,” řekla, “rozuměj mi dobře. Já jsem to tak neustanovila, jen ti to vysvětluji, protože to žádáš a taky protože tím ospravedlním leccos ze svého chování, čemu jinak nemůžeš rozumět, co nemůžeš spojit dohromady s mou láskou k tobě. Jako cizinec nemáš tady na nic nárok, snad jsou tu obzvlášť přísní nebo nespravedliví k cizincům, to nevím, ale je to tak, že nemáš vůbec na nic nárok. Zdejší člověk například, když potřebuje pomocníky, přijme takové lidi, a když dospěje a chce se oženit, vezme si ženu. Úřad na to má také velký vliv, ale v hlavních věcech se každý přece může svobodně rozhodnout. Ty však jako cizinec jsi odkázán na dary; zalíbí-li se úřadu, dá ti pomocníky, zalíbí-li se mu, dá ti ženu. Ani v tom není ovšem žádná zvůle, ale je to výhradně věc úřadu, a to znamená, že důvody takového rozhodnutí zůstávají skryty. Snad se můžeš takovému daru bránit, to nevím určitě, možná že se můžeš bránit; jestliže jsi ho však jednou přijal, pak na něm a v důsledku toho i na tobě leží tlak úřadu; jedině když on chce, může z tebe být ten dar sňat, jinak ne. Tak mi to pověděla hostinská, od ní to všechno mám, řekla, že mi musí otevřít oči pro některé věci, než se vdám. A obzvlášť zdůraznila, že všichni, kdo se v tom vyznají, jsou cizímu tou radou, aby se s dary jednou přijatými smířil, protože se mu nikdy nepodaří je setřást; jediné, čeho se dosáhne, je to, že z darů, které i v nejhorším případě nesou stopu jakési laskavosti, se stanou nadosmrti nepřátelé, jež nelze setřást. To řekla hostinská, já to jen vyprávím dál; hostinská ví všechno a musí se jí věřit.”

“Leccos se jí věřit dá,” řekl K.

“Neleká mě kočka, ale špatné svědomí. A když na mě padne kočka, je mi, jako by mě někdo udeřil do prsou na znamení, že mě prohlédli.” Frída spustila záclonu, zavřela vnitřní okno, prosebně přitáhla K. ke slamníku. “A nehledám pak se svíčkou kočku, ale tebe chci rychle vzbudit. Tak je to, můj milý, milý.” – “Jsou to Klammovi vyslanci,” řekl K., přitáhl si Frídu blíž a políbil ji na šíji, až sebou trhla a vrhla se na něho a oba pak sklouzli na podlahu a začali se jeden v druhém rýt, překotně, bez dechu, úzkostně, jako by se jeden v druhém chtěli ukryt, jako by rozkoš, již cítili, patřila někomu třetímu, komu ji odcizili. “Mám otevřít dveře?” zeptal se K. “Poběžíš za nimi?” – ”Ne!” vykřikla Frída a pověsila se mu na paži. “Já nechci k nim, já chci zůstat u tebe. Chraň mě, nech mě u sebe.” – “Jestliže však,” řekl K., “jsou Klammovými vyslanci, jak o nich říkáš, co pomohou dveře, co pomůže má ochrana, a kdyby mohly pomoci, byla by taková pomoc něčím dobrým?” – “Nevím, kdo jsou,” řekla Frída. “Říkám jim vyslanci, protože Klamm je přece tvůj nadřízený a pomocníky ti poslal úřad; jinak nevím nic. Miláčku, přijmi je zase, neprohřešuj se na tom, kdo ti je možná poslal.” K· se vyprostil z Frídina objetí a řekl: “Pomocníci zůstanou venku, nechci je už mít ve své blízkosti. Jakže? Tihle dva že jsou schopni dovést mě ke Klammovi? O tom pochybuji. A kdyby i mohli, nebyl bych schod je následovat; ano, jejich blízkost by mě připravila o všechnu schopnost vyznat se tady. Matou mě, a jak slyším, bohužel i tebe. Vyzval jsem tě, abys volila mezi mnou a jimi, rozhodla ses pro mne, vše ostatní teď nech na mně. Doufám, že ještě dnes dostanu rozhodující zprávy. Začali s tím, už když tě ode mne odtahovali, jestli to bylo nevinné či nebylo, to je pro mne vedlejší. Myslíš si snad, Frído, že bych ti byl opravdu otevřel dveře a uvolnil ti cestu?”

Zdálo se ostatně, že práce Frídu těší, že ji těší právě každá špinavá a namáhavá práce, každá práce, která ji naprosto zaměstná a odvede od přemýšlení a snění.

Uvnitř právě zhasly svíčky a v témž okamžiku se v domovních dveřích objevila Gíza; podle všeho opustila místnost ještě za světla, neboť velice dala na počestnost. Brzy přišel i Černý a oba společně vykročili na cestu, která k jejich příjemnému překvapení byla zametená a beze sněhu. Když došli ke K., poklepal mu Černý na rameno: “Když budeš tady v domě udržovat pořádek,” řekl, “můžeš se na mě spolehnout. Na tvé chování ráno jsem slyšel velké stížnosti.” – “Lepší se,” řekla Gíza, aniž se na K. podívala a aniž se zastavila. “Však to má taky náramně zapotřebí,” řekl Černý a pospíšil si, aby nezůstal za Gízou pozadu.

“Test ti nerozumím, Olgo,” řekl K., “vím jen, že to všechno, co tobě připadá strašné, Barnabášovi závidím. Ovšem že by bylo pěknější, kdyby to, co už má, bylo také mimo všechnu pochybnost, ale ať si je v tom třeba nejbezvýznamnějším kancelářském předpokoji, přece je alespoň tam v tom předpokoji; jak hluboko pod sebou nechává třeba tady tu lavici u kamen, na níž sedíme. Divím se, že to Barnabášovi pro útěchu sice naoko dovedeš oceňovat, ve skutečnosti to však sama pro sebe, zdá se, nechápeš. Přitom – a v tom jsi pro mne ještě nepochopitelnější – se zdá, že jsi pro Barnabáše ostruhou ve všem tom jeho snažení, což bych byl mimochodem řečeno po onom prvním večeru naší známosti nikdy ani zdaleka neřekl.” – “To mi špatně rozumíš,” řekla Olga, “já nejsem žádná ostruha, vůbec ne; kdyby to, co Barnabáš podniká, nebylo nutné, byla bych první, kdo by ho tu chtěl zdržet a navždy ho mít u sebe. Což už také nemá na čase, aby se oženil a založil si domácnost? A místo toho tříští svoje síly mezi řemeslo a poslovskou službu, postává nahoře před pultem, číhá na pohled úředníka, který se podobá Klammovi, a nakonec dostane starý zaprášený dopis, který nikomu neprospěje a jen zasévá zmatek do světa.” – “To je přece ale zase docela jiná otázka,” řekl K. “Že poselství, která Barnabáš roznáší, jsou bezcenná nebo škodlivá, to může snad zakládat obžalobu proti úřadu a může být dále třeba velmi zlé pro adresáty, příkladně pro mne, ale škoda Barnabášova to přece není, on jen podle příkazu roznáší sem a tam poselství, která často ani nezná, zůstává při tom nesporně úředním poslem, jak si to vy přejete.” – “Nu ano,” řekla Olga”, snad to tak je. Když tu tak někdy sama sedím a Barnabáš je na zámku, Amálie v kuchyni, chudáci rodiče se tamhle krčí, vezmu Barnabášovy příštipky do rukou, které se k tomu ani trochu nehodí, pak mi ruce klesnou a já se zaberu do myšlenek, docela bezmocná, protože jsem sama a můj rozum na to všechno zdaleka nestačí – pak se mi jedno plete s druhým, ani strach a starosti nejsou, jak mají být.” – “A proč vámi tak opovrhují?” zeptal se K. a vzpomněl si na ten ošklivý dojem, jakým na něho zapůsobila prvního večera ta na sebe namačkaná, ramenatá rodina pod maličkou olejovou lampičkou, jedna záda vedle druhých a oba staříci s hlavami skoro v polévce čekající, až je někdo obslouží. Jak odpudivé to všechno bylo, o to odpudivější, že se ten dojem vlastně nedal vysvětlit jednotlivostmi, neboť člověk si ty jednotlivosti sice vyjmenoval, aby se měl čeho zachytit, avšak to špatné a zlé nebyly ony, nýbrž něco jiného, co se nedalo pojmenovat. Teprve když K. teď ve vsi leccos poznal, co ho naučilo opatrnosti k prvním dojmům, a nejen k prvním, ale i k druhým a dalším, a teprve když se mu tato jednotná rodina rozčlenila v jednotlivé lidi, jimž zčásti mohl rozumět, s nimiž ale především mohl cítit jako s přáteli, jaké zatím ještě ve vsi jinak nenašel, teprve teď se začala ona stará nechuť rozplývat, i když stále ještě ne docela. Ti rodiče v koutě, ta olejová lampička, sama ta světnice – to všechno nebylo lehké snést a člověk musel dostat nějaký dárek na oplátku, jako třeba Olžino vyprávění, aby se s tím vším trochu a jen zdánlivě a jen prozatím smířil. Uvažuje o tom dodal: “Jsem teď přesvědčen, že se vám křivdí, to chci říci předem. Ale musí být – nevím proč – těžké nekřivdit vám. Člověk musí být cizincem v mé zvláštní situaci, aby se z toho předsudku vymanil. A i já sám jsem tím byl dlouho ovlivněn, tak ovlivněn, že nálada, která tu proti vám vládne – není to jen opovržení, je v tom i strach –, mi připadala samozřejmá, neuvažoval jsem o tom, neptal jsem se po příčinách, vůbec jsem se nepokoušel vás bránit, jistě, celé mi to bylo vzdálené, zdálo se mi to být vzdálené. Teď se mi to ale jeví docela jinak. Teď si myslím, že lidé, kteří vámi opovrhují, nejen zatajují příčiny tohoto opovržení, ale opravdu je neznají; člověk vás musí poznat, hlavně tebe, Olgo, aby se toho bludu zbavil. Vám nepřitěžuje zřejmě nic jiného než to, že míříte dál než ostatní, to, že se Barnabáš stal zámeckým poslem anebo se jím snaží stát, vám nemohou odpustit, aby vás nemuseli obdivovat, opovrhují vámi, a to tak mocně, že i vy té síle podléháte – neboť co jiného jsou vaše starosti, vaše úzkost, vaše pochybnosti než následky tohoto všeobecného opovržení?” Olga se usmála a podívala se na K. tak moudrým a bystrým pohledem, až se K. zarazil, bylo to, jako by byl řekl něco velice pochybeného a Olga teď do něho musela proniknout a vyvést ho z omylů, a jako by tento úkol Olze působil veliké blaho. A otázka proč je zde všechno proti této rodině připadala K. zase nezodpověděna, ač tolik volala po jasné odpovědi. “Ne,” řekla Olga, “tak to není, tak příznivá naše situace není, snažíš se teď napravit to, žes nás dosud před Frídou neobhajoval, a tak nás obhajuješ příliš. My nemíříme dál než ostatní. Cožpak je to tak vysoký cíl, chtít být zámeckým poslem? Každý, kdo dovede běhat a udržet v paměti pár slov nějakého vzkazu, je schopen stát se zámeckým poslem. Také to není placené místo. Prosba, aby byl člověk přijat jako zámecký posel, je, zdá se, chápána jako prosba malých dětí, které nemají nic na práci a derou se o to, aby směly dospělým někam zajít, udělat nějakou práci, všecko jen jako poctu a kvůli té práci samé. Tak je to i zde, jen s tím rozdílem, že se jich o to moc nedere a že se s tím, kdo je skutečně nebo zdánlivě přijat, nezachází laskavě jako s dítětem, nýbrž že se mučí. Ne, tedy kvůli tomu nám nezávidí nikdo, spíš s námi kvůli tomu mají soucit, přes všechno nepřátelství najde se tu a tam jiskřička soucitu. Možná že i v tvém srdci, neboť co jinak by tě k nám táhlo? Snad jen Barnabášova poselství? Tomu se mi nechce věřit. Těm jsi snad nikdy nepřikládal valnou cenu, trvals na nich jedině ze soucitu s Barnabášem anebo hlavně proto. A účelu bylo také dosaženo. Barnabáš sice trpí tvými vysokými, nesplnitelnými požadavky, ale zároveň se tím i trochu posiluje jeho hrdost, jeho důvěra, ustavičné pochyby, jichž se nahoře na zámku nemůže zbavit, se trochu zmírňují tvou důvěrou, tvou neustálou účastí. Od té doby, co jsi ve vsi, je to s ním lepší. A i na nás ostatní přechází něco z té důvěry; bylo by toho víc, kdybys k nám zašel častěji. Držíš se zpátky kvůli Frídě, chápu to, říkala jsem to také Amálii. Ale Amálie je tak neklidná, poslední dobou si s ní netroufám promluvit ani o tom nejnutnějším. Zdá se, že ani neposlouchá, když s ní člověk mluví, a i když poslouchá, zdá se, že nechápe, co se jí říká, a i když to chápe, zdá se, že tím opovrhuje. Ale ona to vše nedělá schválně, nikdo se na ni kvůli tomu nesmí zlobit; čím odmítavější je, tím jemněji se s ní musí zacházet. Jak se zdá být silná, tak je slabá. Včera například řekl Barnabáš, že dnes přijdeš; protože zná Amálii, dodal z opatrnosti, že jen možná přijdeš, jisté že to ještě není. Ale přesto nemohla Amálie celý den nic dělat a jen na tebe čekala, až večer se už nemohla udržet na nohou a musela si lehnout.” – “Teď chápu,” řekl K., “proč mám pro vás nějaký význam, vlastně bez své zásluhy. Jsme k sobě připoutáni právě jako posel k adresátovi, ale o nic víc, nepřehánějte to; příliš mi záleží na vašem přátelství, hlavně na tvém, Olgo, než abych dopustil, aby bylo ohroženo nějakým přehnaným očekáváním; podobně jako bych se vám byl málem odcizil proto, že jsem do vás vkládal přílišné naděje. Jestliže si s vámi zahrávají, pak se mnou neméně, potom je to všecko jediná, podivuhodně jednotná hra. Z tvého vyprávění mám dokonce dojem, že ta dvě poselství, která mi Barnabáš přinesl, jsou jediná, jež mu dosud byla svěřena.” Olga přikývla. “Styděla jsem se to přiznat,” řekla se sklopenýma očima, “anebo jsem se bála, že by ti ta poselství pak mohla připadat ještě bezcennější.” – “Ale vy dvě,” řekl K., “ty i Amálie, děláte co můžete, abyste mě připravily o důvěru v ta poselství.” – “Ano,” řekla Olga, “Amálie to dělá a já ji napodobuji. To je ta beznaděj, která nás ovládá. Myslíme si, že bezcennost těch poselství je tak nabíledni, že už nemůžeme nic zkazit, když ještě upozorníme na to, co je zřejmé, že spíš u tebe získáme důvěru a slitování, tedy to, več vlastně doufáme. Chápeš mě? Takhle my uvažujeme. Poselství jsou bezcenná, bezprostředně z nich nelze čerpat žádnou sílu, ty jsi příliš chytrý, než aby ses v tom ohledu nechal oklamat, a i kdybychom tě dokázaly oklamat, byl by pak Barnabáš jen lživým poslem a ze lži nepojde žádná záchrana.” – “Nejsi tedy ke mně upřímná,” řekl K., “ani ty nejsi ke mně upřímná.” – “Nechápeš naši bídu,” řekla Olga a se strachem se na K. podívala, “pravděpodobně jsme tím samy vinny, nejsme zvyklé na styk s lidmi a odpuzujeme tě možná právě svými zoufalými pokusy přitáhnout tě. Já že nejsem upřímná? Nikdo nemůže být upřímnější než já k tobě. Jestliže ti něco zatajuji, pak jen ze strachu před tebou, a ten přece neskrývám, naopak ti jej ukazuji, vezmi mi ten strach a máš mě celou.” – “Jakýpak strach?”zeptal se K. “Strach, že tě ztratím,” řekla Olga, “považ jen, tři roky bojuje Barnabáš o své místo, tři roky číháme na nějaký úspěch jeho snažení, všecko nadarmo, ani sebemenší úspěch, jen hanba, trápení, ztracený čas, hrozivá budoucnost, a tu jednoho večera přijde s dopisem, s dopisem pro tebe. ‚Nějaký zeměměřič přišel, jako by přišel kvůli nám. Budu zprostředkovávat veškerý jeho styk se zámkem,‘ řekl Barnabáš. ‚Zdá se, že jsou ve hře důležité věci,‘ řekl. ‚Samozřejmě,‘ říkám, ‚zeměměřič! Spoustu prací bude vykonávat, spousta poselství bude zapotřebí. Teď jsi opravdovým poslem, brzy dostaneš úřední oděv.‘ – ‚To je možné,‘ říká Barnabáš; on, chlapec, který sám sebe dovede tak trýznit, řekne: ‚To je možné.‘ Toho večera jsme byli šťastni, dokonce i Amálie se toho účastnila svým způsobem, neposlouchala nás sice, ale přitáhla si blíž k nám svou stoličku, na níž pletla, a chvílemi se po nás podívala, jak se spolu smějeme a šuškáme si. Dlouho to štěstí netrvalo, ještě téhož večera skončilo. Sice se ještě zdálo, že se stupňuje, když znenadání přišel Barnabáš s tebou. Ale už začaly pochybnosti, byla to sice pro nás čest, žes přišel, ale už předem to působilo i rušivě. Co tu chceš, ptali jsme se. Proč přicházíš? Jsi opravdu tím velkým mužem, za něhož jsme tě pokládali, když ti záleží na tom chodit do naší ubohé světnice? Proč jsi nezůstal na svém místě, nenechal k sobě docházet posly, jak by to odpovídalo tvé důstojnosti, a okamžitě je neodbyl? Nezbavil jsi svým příchodem Barnabášovo poslovské postavení tak trochu jeho důležitosti? Také jsi byl sice cizokrajně, ale spíš chudobně oblečen, tvůj promočený kabát, který jsem od tebe vzala, jsem smutně obracela v rukou. Měli bychom mít smůlu s prvním adresátem, po němž jsme tak dlouho toužili? Pak jsme ovšem uviděli, že si s námi nechceš zadat, zůstals u okna a ničím ses nedal přivést ke stolu. Neotáčeli jsme se k tobě sice, ale nemysleli jsme na nic jiného. Přišels jen proto, abys nás zkoumal? Aby ses podíval, z jaké rodiny je tvůj posel? Měls už druhý večer svého pobytu zde nějaké podezření vůči nám? A dopadla zkouška pro nás nepříznivě, když zůstáváš tak uzavřený, ani slovo pro nás nemáš a hned se máš zase k odchodu? Tvůj odchod byl nám důkazem, že nepohrdáš jen námi, ale i Barnabášovými poselstvími. My sami jsme nebyli schopni poznat jejich pravý význam, tos mohl jen ty, jehož se bezprostředně týkala a k jehož povolání se vztahovala. Tys nás vlastně naučil pochybám; od toho večera začala Barnabášova smutná pozorování nahoře v kanceláři. A co večer ještě nezodpověděl, na to dalo definitivní odpověď ráno, když jsem přišla ze stáje a viděla, jak odcházíš s Frídou a pomocníky z Panského hostince, totiž že už v nás neskládáš vůbec žádné naděje a žes nás opustil. Barnabášovi jsem o tom samozřejmě neřekla, má svých těžkých starostí dost.” – “Nejsem snad zase tady?” řekl K., “nenechávám Frídu čekat a neposlouchám historii vaší bídy a trápení, jako by to byla má vlastní?” – “Ano, jsi tady,” řekla Olga, “a my jsme z toho šťastni. Naděje, kterou jsi nám přinesl, začínala slábnout; velice jsme potřebovali, abys zase přišel.” – ”I pro mne,” řekl K., “bylo nutné přijít k vám, to vidím.”

“A Amálie se do toho nepletla vůbec, ačkoli podle tvých náznaků ví o zámku víc než ty; možná že má na všem největší vinu.” – ”Máš úžasný postřeh,” řekla Olga, “někdy mi pomůžeš jediným slovem, snad je to tím, že přicházíš z ciziny. My naproti tomu, se svými smutnými zkušenostmi a obavami, se polekáme, aniž se proti tomu můžeme bránit, každého zapraskání dřeva, a jak se lekne jeden, lekne se hned i druhý a ostatní a nikdo už ani neví ten pravý důvod. Takhle ovšem nelze dojít k žádnému správnému úsudku. I kdyby člověk už měl tu schopnost všechno promyslet – a my ženy jsme ji nikdy neměly – ztratí ji za takových okolností. Jaké štěstí je to pro nás, žes přišel.” Poprvé tady ve vsi slyšel K. takové bezvýhradné uvítání, avšak jakkoli je dosud postrádal a jakkoli důvěryhodná mu Olga připadala, neslyšel je teď rád. Nepřišel, aby někomu nosil štěstí; bylo zcela na něm, aby o vlastní vůli někomu třeba i pomáhal, když se to hodí, ale nikdo ho zde nemá co vítat jako nositele štěstí, kdo to dělá, mate jeho cesty, požaduje od něho věci, k nimž takto z donucení naprosto není ochoten, při nejlepší vůli to nemůže udělat. Olga však svou chybu zase napravila, když pokračovala: “Ovšem když si pak pomyslím, že všechny své starosti bych mohla odložit, neboť ty najdeš pro všechno vysvětlení a východisko, řekneš ty najednou něco veskrze a až bolestně nesprávného, jako třeba toto: Amálie ví nejvíc, nevměšuje se a má největší vinu. Ne, K., na Amálii nestačíme, a s výčitkami už teprve ne! To, co ti pomáhá posuzovat vše ostatní, tvá laskavost a tvá odvaha, to ti právě znemožňuje úsudek o Amálii. Abychom jí směli vyčítat, museli bychom mít nejdříve aspoň tušení o jejím utrpení. Právě v poslední době je tak neklidná, tolik skrývá – a v podstatě neskrývá jistě nic jiného než své vlastní utrpení –, že se neodvažuji promluvit s ní ani to nejnutnější. Když jsem přišla a uviděla tě s ní klidně hovořit, ulekla jsem se; ve skutečnosti se s ní teď nedá hovořit, za nějaký čas bude zase klidnější, nebo snad ne klidnější, ale unavenější, teď ale je to s ní zase jednou velmi zlé. Vypadá, jako by vůbec neposlouchala, když se s ní mluví, a jestliže poslouchá, zdá se, že nechápe, co se říká, a jestliže to chápe, zdá se, že tím opovrhuje. Ale ona to vše nedělá schválně a nikdo se na ni kvůli tomu nesmí zlobit, čím odmítavější je, tím jemněji se s ní musí zacházet. Jak se zdá být silná, tak je slabá. Včera například řekl Barnabáš, že dnes přijdeš; protože zná Amálii, dodal z opatrnosti, že jen možná přijdeš, jisté že to ještě není. Ale přesto nemohla Amálie nic jiného dělat a celý den čekala na tebe, až se večer už nemohla udržet na nohou a musela si lehnout.” Opět z toho K. vyrozuměl především požadavky, jež na něho tato rodina klade. V této rodině by člověk mohl zbloudit, kdyby si nedával pozor. Jenom litoval, že ho právě před Olgou zaměstnávají takové myšlenky, jež se nedají vyslovit, jež ruší důvěrnost, kterou Olga jako první vzbudila, která mu dělala velice dobře, která ho tu především zdržovala a kvůli níž by svůj odchod nejraději odložil na neurčito. “Těžko se shodneme,” řekl K., “to už vidím. Ještě jsme se skoro ani nedotkli toho nejvlastnějšího, a už se objevují rozpory. Kdybychom byli jen my sami dva, nebylo by těžké se shodnout, s tebou bych brzy byl zajedno, ty jsi nesobecká a moudrá; jenže právě nejsme sami; ba my nejsme ani hlavní osoby, je tu tvá rodina, o níž se sotva shodneme, a o Amálii už určitě ne.” – “Ty Amálii odsuzuješ ve všem všudy?” zeptala se Olga. “Odsuzuješ ji, aniž ji znáš?” – “Já ji neodsuzuji,” řekl K., “ani nejsem slepý k jejím přednostem, přiznávám dokonce, že jí snad křivdím, ale je těžké nekřivdit jí, neboť je pyšná a uzavřená a ke všemu ještě panovačná; nebýt toho, že je i smutná a zjevně nešťastná, vůbec by nebylo možné se s ní smířit.” – ”To je všechno, co proti ní máš?” zeptala se Olga a sama teď zesmutněla. “Je to snad dost,” řekl K. a teprve teď si všiml, že Amálie je zase už v místnosti, ale daleko, u stolu s rodiči. “Však tamhle je,” řekl K. a v jeho slovech zněl proti jeho vůli odpor, k té večeři a ke všem, kdo se jí účastnili. “Jsi k Amálii předpojatý,” řekla Olga. “To jsem,”řekl K.”Proč?” – “Pověz mi to, jestli to víš. Tys upřímná, velmi si toho vážím, ale jsi upřímná, jen pokud jde o tebe, myslíš si, že své sourozence musíš chránit mlčením. To není správné, nemohu podporovat Barnabáše, dokud neznám všechno, co se jeho – a protože u vás do všeho zahrává Amálie – i Amálie týče. Nechceš přece, abych něco podnikal a jen z nedostatečných znalostí bližších poměrů všecko pokazil a vám i sobě nenapravitelně uškodil.” – “Ne, K.,” řekla Olga po chvíli, “to nechci, a proto by bylo líp, aby všechno zůstalo při starém.” – “Nemyslím,” řekl K., “že to bude lepší, nemyslím, že bude lepší, když Barnabáš dál povede ten stínový život údajného posla a vy s ním budete sdílet tento úděl, dospělí, kteří se živí dětskými pokrmy, nemyslím, že to bude lepší, než když se Barnabáš se mnou spojí, nechá mě v klidu vymyslet nejlepší prostředky a cesty a pak s důvěrou, neodkázán už jen sám na sebe, pod stálou kontrolou sám vše bude provádět a ke svému i mému užitku pronikne dál do kanceláře, anebo ani nebude postupovat dál, ale v místnosti, kde už je, se naučí všemu rozumět a všeho využít. Nemyslím, že by to bylo špatné a že by to nestálo za nějakou oběť. Je ale ovšem také možné, že se mýlím, a že právě to, co mi zatajuješ, ti dává za pravdu. Pak zůstaneme přesto dobrými přáteli, ani bych tu už nemohl být bez tvého přátelství, ale je pak zbytečné, abych tu seděl celý večer a Frídu nechal čekat, jedině důležitá, neodkladná Barnabášova záležitost by to mohla ospravedlnit.”

***********************

***********************

 

jsem si, že by bylo dobré tu přenocovat, jestli najdu hostinec.”

Tyto věty vznikly v červnu 1914. Ještě nezačala první světová válka. Ještě bylo možné pomýšlet na uchráněný svět Babičky Boženy Němcové, četby Kafkovi zvlášť milé. V úvahu přicházely i jiné momenty a názvuky z bohatého literárního zázemí motivu zámků a podzámčí: asociace pohádkových hrdinů, kteří se vydávají do světa, dobývají zámky, stávají se dědici říší; kouzelná slůvka, která, “jednou vyslovena, otevírají po dlouhá staletí zakleté zámky a vracejí jim život” (Kafka v dopise z roku 1918).

Jak velký rozdíl po osmi letech! Změna vypravěčské perspektivy (Já se mění v K.). Místo letního podvečera motiv zimy jako funkční, jako ústřední. Zprostředkuje zkušenost samoty, prázdnoty, tísně.

Co se stalo v oněch osmi letech, co znamená pro Kafku osobně doba, kdy usedl a po dlouhé tvůrčí odmlce napsal mezi lednem a zářím roku 1922 oněch téměř pět set stran, Zámku?

Konec Rakousko-Uherska před něj znovu a s bolestnou intenzitou postavil otázku Kam patřím. “Ty máš svou vlast,” píše Mileně Jesenské. On však musí neustále myslet na to, kde a jak ji hledat, jak ji budovat. Ani sebedokonalejší ovládání jazyka a znalost kultury, ani zaměstnání ve státní službě ještě nestačí na to, aby se člověk mohl cítit skutečně “zdejší”. K tomu přistupují okolnosti osobní. Pokročilé stadium nemoci, léčebné pobyty (Zámek vzniká zčásti v Praze, zčásti ve Špindlerově Mlýně a v Plané nad Lužnicí) ; složitá a bezvýchodná láska k Mileně Jesenské; problémy se zaměstnáním, jednání o penzionování a jeho uskutečnění k prvnímu. červenci 1922.

To všechno je přítomné v tomto románu, o němž se Kafka v dopise Robertu Klopstockovi z března roku 192 vyslovil jako o “svém nehty vyhloubeném válečném krytu”. Mnoho důvodů bolestivé tíživých, v jednom ohledu však – lze-li to tak formulovat – vysvobození. Ukončen je problém, který Kafku po celý život trápil a který se v té či oné podobě a míře promítl v jeho díle: Zaměstnání. Úřad. Instituce. Instance. Teprve tady však byl vysloven naplno. Proč až teď a zde?

Když Kafka pracoval na rukopisu Zámku, byl mu už “úřad” po dlouhých měsících nemoci velmi vzdálen. Penzionování bylo na dohled, pak se stalo skutečností. To vše umožnilo i vnitřní distancování od úřednického povolání a problémů s ním spojených – jichž se už později Kafka nikdy nedotkl. Tady však, v Zámku, vypověděl taje úřadů a úřednického života tak nepokrytě jako nikde jinde. A jako nikde jinde kriticky.

Nechápejme však jeho nelítostný obraz jen jako kritiku starorakouského byrokratismu s jeho příslovečným “despotismem, mírněným jen šlendriánem” (Viktor Adler), bylo by to právě tak zužující jako snaha spatřovat zde zobrazení způsobu existence “instance o sobě” ve smyslu nadčasovém. Naopak, tady se postupuje doličně. Známe-li podrobnosti o průběhu Kafkových “úředních hodin”, zjistíme, že i ony jakoby zcela imaginativní polohy románu mají své konkrétní pendanty. Fikce se opírá o autentický zážitek.

Teď si Kafka mohl dovolit být naprosto otevřený, už se nemusel obávat – například –, že se v jeho románovém popisu úředních prostor pozná: jeho vlastní kancelář. Jeho pracovní den úředníka došel vyjádření místy skutečně až překvapivě autentického. Lze souhlasit s názorem, že na postavy a postavičky úředníků Zámku rozdělil své vlastní “úřednické” rysy, traumata, stavy – třeba i svou nespavost; svou plachost a ranní malátnost; svou občasnou náchylnost řešit některý případ spontánně, mimo všechno očekávání.

Své tužby pak a svá snažení, svůj způsob “odboje” transponoval do postavy K.

Jaký je to hrdina? Především je na něm nápadné, že je zcela odlišně utvářen než jeho jmenovec Josef K. v Procesu. Nikoli ten, kdo je bez ustání štván, poháněn, ale ten, kdo sám věci uvádí v chod, vyvíjí iniciativu. Se vzrušenou rozhodností o sobě (ve “Variantě začátku”) prohlašuje: “Přišel jsem, abych bojoval… mám před sebou těžký úkol, obětoval jsem mu celý život… a protože to je všechno, co mám, ten úkol totiž, potlačuji nemilosrdně všechno, co by mu mohlo stát v cestě.” K. tedy přišel bojovat. Jeho činorodá rozhodnost stojí v příkrém protikladu k trpné odevzdanosti vesničanů, jejichž životním postojem se K. snaží otřást.

Těžko tedy přijmout pojetí této postavy, jak se traduje od dob Maxe Broda, který zeměměřiče K. interpretoval jako hrdinu, jehož největší touhou je zdomácnět ve vesnici a získat shora milost. Tato idylická koncepce se dá také stěží organicky včlenit do celku Kafkova díla, na jehož samotném počátku stojí Popis jednoho zápasu (název rané prózy z roku 1904) a které celé zůstává jedním jediným záznamem zápasu. (Nakolik může být tento neutuchající boj – vzhledem ke Kafkovu ustrojení a jeho pozicím a postojům uvnitř světa, kde žil – úspěšný, je už jiná otázka. Avšak spolu s F. C. Weiskopfem můžeme říci, že “apatičtí Kafkovi hrdinové nejsou, nýbrž neúnavně usilující”.)

Vraťme se k postavě K. Proč přišel? Zač chce bojovat? Co hledá? Hledá smysl života: hledá práci: hledá smysl života v práci –: hledá smysluplnou práci. Takovou, která odpovídá intencím jedince a jeho pocitu vlastní ceny (K. konstatuje sebevědomě, že v zámku “si dovedou vybrat toho pravého zeměměřiče” – a motivuje tím svůj příchod) a současně člověku ponechává svobodu. Zrcadlí se tu situace, podložená dlouholetou zkušeností pomocného úředníka, praktikanta, koncipienta, vicetajemníka a tajemníka Dělnické úrazové pojišťovny pro Čechy v Praze, JUDr. Franze Kafky. I on byl vystaven tlaku světa, kde práce vede k omezení a znetvoření člověka. Je jeho velkou zásluhou, že on ono “zakrňování člověka”, řečeno slovy “Anti-Dühringa”, nejen při plném vědomí a intenzívně zakusil a autenticky zaznamenal, ale že spolu s jeho odsouzením nastolil otázku po jiné práci, po práci naplňující celého člověka.

Nalezení takové práce znamená také nalezení oné “cesty pravé”, která podle Kafky vede po laně “napjatém nikoli ve výšce, ale těsně nad zemí”.

Zvolil hrdina takovou cestu? Jak si počíná, jakých metod používá? Bohužel: Přejal ty, které přišel potírat – metody instancí nepočítajících s lidmi (existují pouze “strany”). Jde bezohledně za svým cílem a všechny prostředky jsou mu dobré. I lež, i podvod. Chová se s chladnou vypočítavostí – ostatně to sám v úvodu avizoval: “bezohlednost až k posedlosti”.

Neschopný hlubšího citu vyhledává a pěstuje jen taková spojení (konexe!), od nichž si něco slibuje. Jinak jsou mu lidé lhostejní, nevnímá je, a to doslova: Nemá pro ně sluch (sám mluví a mluví a křičí, nahluchlého povozníka zasáhne sněhovou koulí bolestně do ucha, sám však nenaslouchá – musejí snad proto být Kafkovi hrdinové tak často vyslýcháni?). Nemá pro lidi oči – jeho lhostejně zběžnému pohledu se jeví k nerozeznání podobní všichni, i ženy na jeho cestě, které si od něho slibovaly jakési “polidštění”. Z nich ze všech nejvíc zejména Frída. A právě ona si, právem, stěžuje, že jediný cit, který k ní K. chová, je cit “vlastníka”, a že se o ni ucházel “z těch nejšpinavějších pohnutek”. On ji také bez váhání obětuje takzvaným vyšším zájmům. Selhal jako člověk a jeho sestup začíná.

Disonance mezi vysokými cíli a vpravdě nízkými prostředky nemůže být větší. Z tohoto základního příkrého nepoměru se odvíjejí všechny další, dílčí. Hektické taktizování hrdiny je naprosto neúměrné krátkozrakosti jeho kalkulací; jeho vynaložené úsilí směšně nepřiměřené dosaženým výsledkům. Jeho boj se dostal do (tragi) komické polohy donkichotské. Ten, kdo přišel, aby měřil své síly s mocí úřední, a ztratil přitom příležitost stát se opravdovým člověkem vně funkcí a rolí, kdo pro samé “vyměřování” propásl život: ten svádí boj s větrnými zámky.

Za těchto okolností nemohl román dospět k závěru. Cervantesova možnost není možností Franze Kafky a jeho světa. Pro autora, který byl neústupnost sama v odmítání sebemenší přibližnosti, předstírání či sebeklamu, nebylo myslitelné, aby přistoupil na jakékoli řešení, na které ze svého místa (a bylo to místo opravdu mnohonásobně sevřené hranicemi společenskými, národními, rasovými, rodinnými, osobními) nedohlédl. Zatím. O něco později, pravda, a na menší ploše – v rozměru povídek okruhu Umělce v hladovění (Ein Hungerkünstler, 1924) – dospěl v problematice, v Zámku nastolené, dál. Tady však jediné pravdě odpovídající stadium bylo stadium otevřených konců.

Položme si závěrem ještě tuto otázku: Je tato nedefinitivnost podoby díla, je torzovitost, je způsob vidění reality, jak se s ním setkáváme v tomto i v jiných Kafkových dílech, jen výlučně kafkovskou záležitostí

Jsme na počátku dvacátých let dvacátého století. Moderní věda přišla s převratnými objevy: teorie relativity, objev vnitřní struktury hmoty, kvantová teorie, která učinila konec představám z dob klasické fyziky konce devatenáctého století, kdy se předpokládalo, že veškeré změny fyzikálních veličin probíhají spojitě. Nyní se právě pojem diskontinuity ukazuje jako nosný. V souvislosti s těmito poznatky se podstatným způsobem mění pojem reality – rozšiřuje se a problematizuje. Skutečnost je vnímána jako proměnlivá, nesouvislá, heterogenní, relativní, nestálá.

To vše se ve větší či menší míře promítlo do literatury dvacátých let (i v české literatuře známe relativistickou dramatiku a v próze posuny žánrů, torzovitost, subjektivizaci apod.). U Kafky se tyto kvality doby staly přímo součástí poetiky jeho díla, které svou dobu do sebe podle slov autora nejen “naplno nasálo”, ale dalo světu, jaký byl, výraz tak naléhavý a intenzívně prožitý, že je v něm nevyhnutelně zakódováno už i přihlášení podílu na světě, jaký bude.