2.
července 2007 uplyne 75 let od tragické srážky vlaků č. 3547 a 3546 mezi km 18.7
a 18.9 u obce Znosim a Polánka. Minulý týdnen mi pan Zdeněk Vojta zaslal kolekci
dalších pěti, zřejmě doposud nepublikovaných snímků této nehody, která se
pro své rozměry dá nazvat již železniční katastrofou. Jsou přidány ve
stávající fotogalerii, tedy čtyři z nich jako snímky č. 11 až 14. Jak se
rozšiřuje množství obrazového materiálu, tak i po konzultacích s povolanými
osobami a odborníky, též pátráním v drážních archivech bude možno připravit, jak
zde, tak v některém z regionálních periodik poměrně neobvyklý článek. Podrobně
bude možno čtenářům jednoduchou a schůdnou formou podrobně rekonstruovat průběh
srážky z hlediska časového snímku /rychlost obou vlaků těsně před kolizí je
známa/, dále vlastní mechaniky kolize a kinetických sil v okamžiku srážky, z
toho vyplývající průběh destrukce jednotlivých vozů a obou lokomotiv, jejich
vzájemnému pohybu a pohybu proti rovině a linii trati. Z toho zákonitě možno
vyvodit, kde byla pro cestující a osádky obou vlaků šance na přežití a kde velmi
mizivá, či vůbec žádná. Už teď je jasné, že okolnosti srážky byly
mimořádně nepříznivé, jak z hlediska vzájemné polohy vlaků na trati, časového
průběhu /v rozdílu dvou až pěti minut proti stávající poloze na trati se vlaky mohly
potkat na otevřených úsecích trati, kdy bylo možno jistě bezpečně zastavit, či
alespoň omezit následky nehody na minimum/. Dále vůbec základní příčina nehody, a
tou je totální výpadek telefonické a telegrafní komunikace mezi stanicemi,
zaviněné prudkou bouří, tedy buď mechanickým poškozením vedení, nebo poruchou při lokálním přepětí na telefonní a telegrafické lince v důsledku
naindukování velmi vysokého napětí při blízkém úderu blesku. Osud rozdal navečer
2.7.1932 mimořádně špatné karty. Obě lokomotivy jely tendry obracenými k
Benešovu, to znamená, že oba strojvedoucí Jakub Hájek /vlak 3547/ a Antonín Nosek
/vlak 3546/ z viditelného úseku trati, který byl v km 18.8 tak 60 - 70 metrů,
viděli jen minimum, doslova pár metrů, navíc v šeru a cloně lijáku. Přesto
udělali jistě vše, aby snížili následky srážky, pokud to ovšem vůbec šlo. Je asi
zřejmé, že protijedoucí vlak spatřili poprvé oba topiči, nebo jeden z nich
/Antonín Mareš, vlak 3547 a František Houdek, vlak 3546/, kteří měli v dané
situaci lepší výhled, tedy na výše uvedenou plnou vzdálenost danou ostrým
obloukem. Mohli z obou lokomotiv vyskočit a zachránit si částečně zdraví a
především životy. Neučinili tak, povinnost byla silnější. Strojvedoucí Jakub
Hájek nevyužil svých pěti vteřin šance a udělal to, co v dané situaci, jako
člověk na svém místě udělat měl. Stálo ho to život, zemřel hrozným způsobem.
Zrovna tak topič Antonín Mareš, který podlehl následkům těžkých traumatických
poranění o tři dny později v benešovské nemocnici. Pokusil bych se, už pro
uctění památky těchto lidí, tyto tragické okamžiky podrobně zmapovat, na základě
známých skutečností a pomoci dostupných dokumentů a názoru odborníků. Podrobněji
se o nehodě na tomto webu píše
zde>> kde najdete některé dokumenty, článek z tehdejších novin
a podrobný záznam mimořádné události ze staničního deníku zapsaný vlašimským
přednostou, p. Jelínkem. Též bych vyjádřil velké poděkování, především panu
Kohoutovi, panu Vojtovi za mimořádně cenné fotografie a pracovníkům
Podblanického muzea za umožnění pátrání v archivu /fotografie, dobový tisk/...