Proč tak blbě žvaní, řekne si občas posluchač soukromého rádia a znechuceně přeladí na jinou frekvenci. Tuší, že průměrný moderátor zřejmě moc inteligence nepobral, ale někdo by mu tu úlisnost, vlezlost a vodopády hloupostí měl přece zakázat. Proč se tak nestane?

Musíme to poslouchat? V éteru lze dnes narazit na nejrůznější exoty se spoustou výslovnostních vad a se slovní zásobou čtyřletého dítěte, prznitele češtiny i angličtiny nebo moderátorsky tupé vesnické diskžokeje, kteří si pletou rádio se sobotní diskotékou nebo s pouťovým vyvoláváním. A ta hrůza, když se pustí do nejrizikovějšího rozhlasového faktoru, do humoru. Slyšeli jste třeba někdy žertovat dva ranní moderátory v Rádiu Hellax? Děs! A scénky o Doně Mimoně z Bontonu, které dokonce vyšly na deskách? To se snad líbí jen těm, kdo je vymýšlejí.
Netrpí jen posluchači. Český zpěvák se uprostřed noci probouzí z hrůzného snu, vylíčeného skupinou Tři sestry v písni FM Lomoz: Sedí ve studiu malého soukromého rádia a musí se bavit s úplně blbým, nepřipraveným, ale o to víc nafoukaným moderátorem, úlisně se podbízejícím imaginárním posluchačům.
Ambiciózní, tvární a levní Přitom na začátku devadesátých let, když začínalo v Česku soukromé rozhlasové vysílání, bylo málo tak prestižních zaměstnání jako rozhlasový moderátor. Jejich platy činily dvoj- i vícenásobek tehdejšího průměrného platu a jejich názory citovaly i deníky. Po dvanácti letech je nikdo nebere vážně a jejich platy jsou pod celostátním průměrem.
Zlom v úrovni moderátorů přicházel postupně - s rostoucím počtem rozhlasových stanic. V první fázi bylo vše v pořádku. Na trhu byl přetlak osobností, které se nemohly plně realizovat v médiích předlistopadového režimu a privátní rádia pro ně byla vítanou příležitostí. S rostoucím počtem stanic se ale základna moderátorů musela rozšiřovat, nezbylo než brát lidi z ulice, čímž klesala jejich kvalita. Prezident Asociace provozovatelů soukromého vysílání Michal Zelenka odhaduje, že ve skoro osmdesáti soukromých stanicích se moderováním živí nejméně 450 lidí. Talentovaných moderátorů je přitom asi tolik, co nadaných zpěváků... Na loňském pražském kongresu americké rozhlasové asociace NAB (National Association of Broadcasters) řekl jeden z přednášejících: "Lidé poslouchají rádio kvůli hudbě a informacím, ne kvůli moderátorovi. Takových moderátorů, které poslouchají lidé kvůli tomu, co říkají, je v Americe tak pět nebo šest. Jestliže máte v Česku tři, tak jste šťastná země."
Úroveň moderátorů prudce srazilo hudební zaměření většiny privátních rozhlasových stanic. Takřka všechny zaútočily v polovině devadesátých let na nejmladší publikum a hledaly proto věkem odpovídající moderátory. I když se potom kolem roku 2000 začaly české rozhlasové stanice diferencovat, u mladých moderátorů zůstalo. Byli ambiciózní, tvární a hlavně mnohem levnější než lidé se zkušenostmi, vzděláním nebo s rodinou. A o to na dnešním rozhlasovém trhu jde. Malá lokální a regionální rádia si vydělají jen o trochu víc než na svou obživu.
Třetím důvodem degenerace povolání rozhlasového moderátora bylo podceňování programové složky rádií, které přišlo v polovině devadesátých let. Když pominulo první nadšení, uvědomili si majitelé, že rozhlasové vysílání je podnikání jako každé jiné a že mnohem důležitější než to, co jde ven, je práce obchodního oddělení. Při dvanácti minutách reklamy v hodině je každé vyřčené slovo navíc brzdou hudebního proudu. Vzalo se za dané, že zvláště mladí lidé nechtějí mluvené slovo a řada majitelů soukromých rádií se rychle chytla argumentu, potvrzeného několika na sobě nezávislými výzkumy, že pouze tři procenta posluchačů zapínají rádio kvůli svému oblíbenému moderátorovi. Nějak se jim přitom vytratila druhá část sdělení, že skoro 50 procent publika je ochotno přeladit, je-li moderátor špatný.
Studené rádio Radek J. (jméno jsme úmyslně změnili) se pokoušel stát zpívající teenagerskou hvězdou. Když se jeho soubor rozpadl a všechna sláva vyhasla, vzal zavděk místem moderátora v regionálním rádiu. Není dobrý a sám to asi tuší. K ničemu je mu playback, protože v každém okamžiku, kdy promlouvá k posluchačům, musí mluvit naživo. K ničemu je mu taneční průprava a zářivé úsměvy, které rozdával holčičkám pod pódiem. Naopak, chce se na něm, aby se alespoň jednou za půl hodiny dopustil myšlenky. Kde vzít a nekrást? Jedete autem, posloucháte ho a chvíli trvá, než vám dojde, že to lóf, o kterém pořád mluví, je vlastně anglické slovo love.
Jde to dělat lépe? Stačí si například pustit Rádio Blaník. Až na jednu výjimku nemá nijak zvláštní moderátory, ale jsou to lidé, kteří dodržují kázeň. Mají přesně předepsáno, co říkat, a nesnaží se tuto hranici překračovat. Když si takového moderátora pustíte v 15.10 nebo 16.10, říká doslova totéž, jen názvy slibovaných písniček jsou jiné. Je to jednoduché, a když nic jiného, moderátor vás aspoň neobtěžuje svými moudry. Autor tohoto článku viděl v jednom americkém rádiu tuto metodu dotaženou k dokonalosti - rozhlasový moderátor měl před sebou otočný váleček, "ježka", který se používá na navštívenky. Místo nich měl zařazeny kartičky s přesnými formulacemi. V každém vstupu přečetl jednu kartičku, posunul váleček a připravil si následující. Možná se to čtenáři zdá šílené, ale takhle dělané rádio je průzračně přehledné a srozumitelné. Ovšem také pořádně studené.
Jako posezení v kavárně Naproti tomu existoval v českých rádiích poloviny devadesátých let opačný, ale stejně úspěšný extrém, Dámský klub na Frekvenci 1. Bývalé televizní moderátorky jako Hana Švejnohová, Milena Vostřáková, Stanislava Lekešová nebo Jaroslava Panýrková se mohly bavit se svými hosty třeba deset minut, aniž by je přerušila písnička, a přesto měly v každém okamžiku více než 400 tisíc posluchačů.
"Já myslím, že tohle by dnes už nefungovalo," říká moderátorka Bára Witwarovaná, která tuto éru na Frekvenci 1 zažila. "Bylo to opravdu příliš živelné. Dnešní doba je mnohem uspěchanější a vysílání musí mít mnohem pevnější řád. Ale tehdy byli všichni, kdo je poslouchali, okouzleni jejich šarmem, humorem a srdečností. Podstata dobrého rozhlasového moderování není v tom, že člověk mluví chytře nebo méně chytře, ale v tom, že ho lidé vnímají jako člověka, s kterým by si rádi poseděli někde v kavárně... vstřícného, upřímně přátelského, pozitivního ke každému. Je to člověk, kterému příroda dala zvláštní dar, že tyhle vlastnosti vnímáte z jeho hlasu. A důležité je právě spojení individuality a kázně."
Posedlost rádiem Roman Myška se předloni po letech strávených na pražském rádiu Kiss 98 rozhodl skončit s moderováním. Postěžoval si tehdy, že už to tak nejde dál. Když se v roce 1991 začínalo, musel moderátor umět nejen dobře mluvit, ale také míchat skladby. Dnes je podle něj rozhlasový diskžokej spíš údržbářem počítačů, který pětkrát do hodiny zamumlá cosi do mikrofonu. Odešel od rádií úplně pryč, ale letos v létě se vrátil do úplně nového, rozjíždějícího se Rádia Sázava. "Nevydržel jsem. Teprve když jsem skončil, přišel jsem na to, že rádio miluju. Když s ním jednou splynete, je to jako droga."
Myška není jediným případem posedlosti rádiem. Jeho kolegyně Martina Dostálová dojíždí na každé víkendové vysílání až z Karlových Varů. Ale nestěžuje si, je ráda, že stojí za míchacím pultem a představuje si ty, pro které vysílá.
"Dělám večerní moderátorku od začátku devadesátých let," říká Jitka Lukešová. "Není to žádný prestižní čas. U rádia není tolik lidí jako v hlavních časech. Ale za ta léta jsem si přes rozhlasové vlny vytvořila široký okruh přátel. To nejsou posluchači, to jsou opravdoví přátelé, kteří se mnou putují na každé rádio, kde jsem za těch třináct let vysílala. Se mnou ladili z Country na Frekvenci, z Frekvence na Kiss 98 a teď na Hey. Znám jejich životní příběhy i starosti. A s mnohými jsem se dokonce i potkala. Je to skoro moje rodina."
Mezistupeň k televizi Láska k moderování je však životním údělem jen hrstky lidí. Většina moderátorů chápe svou práci úplně jinak. Zvláště mimo Prahu najdeme celou řadu místních diskžokejů, kteří berou rádio jako příležitost přivydělat si v období mezi víkendovými diskotékami a zároveň zvyšovat svou lokální prestiž. Právě tento okruh moderátorů přinesl v druhé polovině devadesátých let některé prvky, které odpudily od soukromých rozhlasových stanic statisíce serióznějších posluchačů. Spolu s nimi se objevily hlavní nešvary a fráze. Taky je vám zle z toho, když skoro na každém rádiu slyšíte u stejné písničky stejné řeči o rusovlasé zpěvačce, správné partičce z Michiganu nebo o debutovém albu? Jako kdyby si nebyli ochotni o kapele nic jiného na internetu najít!
Řada moderátorů chápe rádio jako mezistupeň k další kariéře. Jejich cesta začíná ve večerním programu některého malého rádia, pokračuje odchodem do Prahy a tam přestupem z pražského lokálního rádia do celoplošné stanice. A pak začíná čekání, zda si jich náhodou nevšimne některá z televizí. Tam pak většinou přes ranní pořady zkoušejí proniknout do hlavního televizního vysílání. Podařilo se to jen nemnohým - například Lucii Výborné a Daliboru Gondíkovi z Frekvence 1, Haně Kousalové z Impulsu, Michalu Kleinovi a Báře Niničové z pražského Hey!, od září i rozporuplnému rannímu baviči Leoši Marešovi z Evropy 2. Ne všichni se ale na obrazovce udrží, většina časem vypadne. Pro většinu z nich tak končí mediální kariéra brzy po třicítce. Ve všech okolních rádiích už jsou provařeni jako stará pětka a rodina potřebuje větší přísun peněz, než je za moderátorskou práci a z ní vyplývající příležitostné kšefty při uvádění různých akcí.
Pryč z malého a uzavřeného světa Co potom? Až překvapivě malá hrstka těch, kdo skončí svou moderátorskou kariéru, zůstává potom v rádiu na jiných funkcích. Skoro nikdy se jim na nových postech nedaří. V rádiu vede příliš ostrá linie mezi bohémem za mikrofonem a strategicky uvažujícím "sucharem" v pozadí. Ale pro mnohého umělecky nadaného moderátora je práce za mikrofonem základem další kariéry v showbyznysu. Nejde jen o už zmíněné diskžokeje. Může to být také role zpívajících komiků, jako jsou například Těžkej Pokondr (Roman Ondráček a Miloš Pokorný) nebo Knedlo zelo (Aleš Háma a Jakub Wehrenberg), ale i základ pro opravdovou hudební činnost. Například Leona Machálková nebyla moc dobrá moderátorka, ale práce v rádiu určitě napomohla jejímu zrání. Už tehdy zaujala posluchače Evropy 2 vynikajícími rozhlasovými znělkami, které sama nahrála na housle. Jiná dnešní hvězda, Roman Holý z J.A.R. a z Monkey Business byl jako moderátor velmi neukázněný. Měl dny, kdy připomínal Pelého a dny, kdy to byl spíš hráč okresního přeboru. Rádio pro něj bylo moc malý a uzavřený svět, ale určitě ho naučilo vnímat řád.
Většina vysloužilých moderátorů ale odchází úplně mimo průmysl zábavy. Stávají se z nich obchodní zástupci, pracovníci reklamních agentur, nákupčí nebo mluvčí různých podniků a organizací. Na jejich místa se tlačí další...

Článek otevřen! | Vložil: admin | Komentováno: 1x | Komentuj! | | Zavřít článek>>>