Vzpomínám si, že kdysi vyprávěl pan učitel Pouzar o svém otci, kterak zemřel na konci války jako strojvůdce jedno z nákladních vlaků na místní lokálce.Pan Pouzar tvrdil, že se toto mělo stát po útoku amerického pilota "kotláře" na soupravu jeho otce.Snad je o tom zmínka i v jeho knize o podblanicku. Byl jsem tehdy ve věku kdy jsem tomu nevěnoval mnoho pozornosti. Později kdy jsem se snažil zjistit více jsem se již k nějaké upřesňující informaci nedostal - nejsem si tedy zcela jist, jak ono to vlastně s činností "kotlářů" na této trati bylo...

Toliko dotaz pisatele Ponrepa. Odehrálo se to asi takto: 4. dubna 1945 zaútočil letec spojeneckého letectva, zřejmě se strojem P 51 Mustang startujícím ze základny pravděpodobně ze jihozápadní části již dobytého Německa, na osobní vlak 3510 v prostoru před zastávkou Myslič. Lokomotivní četa buď přehlédla varování pilota, nebo jej ignorovala a vlak nezastavila, což byla fatální chyba. Pilot letounu provedl předpisový obrat a zaútočil na lokomotivu z boku. Topič František Kaprálek, když opouštěl lokomotivu a držel se za madlo na schůdcích z budky, tak mu projektil leteckého kulometu o ráži 12,7mm urazil ruku v zápěstí. Strojvedoucí Josef Pouzar toto "štěstí" už neměl, byl zabit na místě...

Kotláři /Thinkers/ operovali v českém vzdušném prostoru hlavně v posledních měsících války, kdy pozemní cíle na území Protektorátu již byly v dosahu těchto bitevních letounů. Jednalo se převážně o stroje typu Lighting, Thunderbolt a zmíněné Mustangy, Angličané létali zpravidla s letouny typu Spitfire. Jejich úkolem bylo ničit dopravní, tedy železniční a silniční infrastrukturu, s cílem paralyzovat veškerou logistiku protivníka, která je jak známo, ve válce životně důležitá a rozhoduje o výsledku každé bojové operace a také, co je hlavní, dlouhodobé perspektivě vývoje válečné situace. To se ostatně dělo již od počátku války, ale s tím rozdílem, že zpočátku byly cílem hlavně velké železniční uzly atakované bombardovacími svazy. Kotláři nastoupili u nás hlavně na jaře 1945. Následky těchto útoků byly strašné. Při plošném bombardování dokázali němci zničenou trať do 48 hodin opravit, ale kotláři znamenali neskutečnou pohromu. Velkorážní letecké projektily probíjely kotle lokomotiv jako papír a nejen to. Dokázaly neopravitelně poničit mechanické části a pohon lokomotiv a zpřerážet loukotě litých hnacích kol. Zpravidla to dopadlo tak, že po ataku kotlářů byl z lokomotivy totálně zničený vrak /není divu, například Thunderbolty měly mimo dvou pum a neřízených raket HVAR také osm velkorážních kulometů/. Velkých úspěchů dosahovali tito letci hlavně po invazi ve Francii, kde zdecimovali německý lokomotivní park až na neuvěřitelných 13% původního stavu. U nás tolik úspěšní ale nebyli, už vzhledem k tomu, že válka se chýlila pomalu ke konci. Pochopitelně kotláři neničili jen vlaky. Napadali vojenské trény jedoucí po silnicích v širé krajině a dokonce i v ulicích měst /zmasakrování německé vojenské kolony v ulicích Mariánských Lázní v dubnu 1945/.

Taktika boje kotlářů:
Dá se říci, že ačkoli válka nezná morálky, chovali se tito letci, v případě, že se jednalo o útok na osobní vlak, většinou jako rytíři. Nutno také přihlédnout k tomu, že vlak si nevybírali, za jedno operovali hluboko v německém týlu a také, že ve válce není čas na studování jízdních řádů. Po kontaktu s vlakem /viz obrázek letounu Spitfire vlevo/ nalétávali zpravidla zezadu ve směru jízdy vlaku a varovali lokomotivní četu zamáváním křídel, kdy toto bylo také nekompromisním příkazem k zastavení a opuštění vlaku. To se někdy opakovalo až dvakrát. Pak provedli obrat vpravo či vlevo, podle konfigurace terénu a situace. Ve vzdálenosti asi 2 km od vlaku následoval další obrat, prudký sestup do přízemního letu, často několik metrů nad terénem, pokud v krajině nebyly stavby, elektrické stožáry a stromy. Pak ze vzdálenosti asi 600 až 400 metrů letec zahájil palbu. Dbal na to, že v případě, že se jedná o osobní vlak, aby mířil jen na kotel a podvozek lokomotivy a snažil se zamezit zbytečnému zabití utíkajících cestujících. Po průletu nad vlakem stroj prudce zvedl, obrátil a pokud bylo třeba, útok opakoval. Někdy prováděl, při tomto druhém obratu i automatickou fotodokumentaci, či filmový záznam. Pak bleskově zmizel, tak, jak se objevil. Jiná situace byla ale v případě napadení vojenského transportu. Po prvním kontaktu a zjištění, že se jedná o vojenský vlak, útočil okamžitě, podle situace mírně ze strany zepředu, nebo zezadu po celé délce vlaku, s důrazem na zničení lokomotivy, pokud to situace dovolila a osádka vlaku nezahájila palbu. Byl li vlak vzbrojen protiletadlovým kanonem, zpravidla na připojeném nebo v soupravě vloženém plošinovém voze, útočil na protiletadlový kanon a jeho obsluhu jako první. Byl li vlak složen z cisternových vozů /předpoklad, že veze silně vznětlivé pohonné hmoty/ byl to po likvidaci případného odporu prvořadý cíl útoku. Pak se vrátil se a definitivně "dorazil" někdy již poničenou lokomotivu. Zbývá ještě dodat, že kotláři útočili zpravidla ve dvojicích, což bylo při útoku na vojenské transporty většinou pravidlem a také, že v této situaci nebrali na nic ohledy, zvláště v případě, kdy napadli silniční vojenskou kolonu. Byly zaznamenány i případy, že zaútočili na osamocený koňský povoz jedoucí po silnici, pokud se domnívali, že veze vojenský materiál /v blízkosti povozu byli vojáci, nebo lidé v uniformách/. Pochopitelně útočili i na nádraží, kdy napadali mimo lokomotiv stojících v kolejišti také především železniční technologie a logistické zázemí, tedy výtopny, budovy dílen a skladů, mosty, uhelné jeřáby a palivové tanky, včetně vodáren. Pokud byla trať elektrifikovaná, tak útočili i na objekty trafostanic a měníren, které jsou ze vzduchu velmi snadno identifikovatelné a jejich destrukcí se nechají silně ochromit celé železniční uzly a kilometry jimi napájených tratí...

Boční útok dvou letounů Spitfire na nákladní vlak. První letoun již úspěšně napadl lokomotivu a "pikuje" nahoru a ostře doprava, tak aby se vyhnul palbě v případě, kdy vlak doprovází vojáci. Druhý letoun, kryje prvního, kontroluje situaci a dokončí útok, eventuelně zlikviduje případný odpor, pokud se bude doprovod vlaku bránit. Tento vlak už nemá žádnou šanci...

Poznámka:
Čtenář "VR" mne upozornil v komentáři ke tomuto článku na chybu, které jsem se dopustil při popisování výzbroje některých letounů operujících v protektorátním vzdušném prostoru v roce 1945. Zmíněnému čtenáři děkuji a Vám se omlouvám za něchtěnou mystifikaci. Tedy pokud se amerických letounů týká, tak na hloubkových útocích v českých zemích se podílely všech tři stadardní typy amerického stíhacího letectva za druhé světové války:

Dvoutrupý dvoumotorový P-38 "Lightning" (vyzbrojený čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm a jedním kanonem ráže 20 mm)
P-47 "Thunderbolt" (osm kulometů ráže 12,7 mm) P-51 "Mustang" (šest kulometů ráže 12,7 mm)
Kromě palubních zbraní používali hloubkaři (u nás potvrzeno pouze u thunderboltů) v dubnu a květnu 1945 pumy o hmotnosti 250 nebo 500 liber (113 kg, resp. 227 kg) a neřízené rakety vzduch-země HVAR (ráže 127 mm). Každý letoun mohl nést dvě pumy a/nebo až 10 raket. ¹*)

¹*) Tato informace pochází z velmi zajímavého leteckého blogu Filipa Vojtáška viz>> V tomto blogu můžete najít i oficiální záznam o incidentu u Mysliče, citovaný  ze staniční kroniky v Benešově. Celý blog můžete otevřít zde>> Na naší stránce citovaný popis útoku na vlak 3510 pochází z ústního podání pamětníků a tedy poměrně nepřesný. Pana Kaprálka pamatuji osobně, p. Jaroslav Pouzar, syn zabitého strojvedoucího Václava Pouzara mne učil na ZŠ /dějepis/ a jako dětem nám o této příhodě vyprávěl...

Bitevník P-51 Mustang, který často napadal vlaky na našem území ke konci války. Vyobrazený letoun je letuschopný zrenovovaný stroj, který je nyní v majetku Dryden Flight Research Center NASA

Obě zde použité kresby /letoun Spitfire/jsou dílem Vladimíra Urbánka