O starých mostech

To že, naším regionem vede neblaze proslulá D1, tedy první dálnice v ČR, je všeobecně známo. Ani ne tak jako pro obrovský význam této stavby, ale spíše pro neustálé potíže, fatální zácpy a těžké dopravní nehody. Ale přiznejme si, není to také trochu o lidech a jejich chování na této důležité dopravní tepně? Ale o tom tady mluvit nechci...

 Výlet do země "za zrcadlem"…
Suchopárných fakt si v zde užijete množství větší než malé. Neškodí to trochu prozářit vzpomínkou na původní Protektorátní dálnici, tak jak jsme ji viděli jako děti.
Dálniční mosty
Podivná a bizarní stavba, která vypadá z dálky pro jako gigantický kamenný stůl, pevně vklíněný v hloubi údolí a zapomenutý zde po nějaké mýtické hostině obrů, která tu dávno, před stovkami let proběhla...
/Foto: Ing. J. Neuvirt, r. 1964 upravený snímek je z webu www.dalnice.com/
Na Podblanicku snad neexistuje člověk, který by alespoň jednou v životě nebyl na starých dálničních mostech u Hulic, či na mostě u Píště. Ti dříve narození pamatují tyto stavební skvosty v plné kráse, ještě se klenoucí nad nezatopenými údolími, kam se bezproblémově mohlo chodit a dokonce se v létě vykoupat v Želivce, což jak jistě víte, by byl dneska velmi drahý špás, hlavně v oblasti hygienické uzávěry I. stupně.
Ale zpět do minulosti; pro dětskou duši, pokud se tedy tyto mosty staly cílovou destinací nedělního rodinného výletu, se tato výprava rovnala objevování nových světadílů. Píše se tedy rok 1959, je červenec, něco po poledni. Jako dnes si pamatuji na otevřená okna vlaku a ubíhající diorámu letní krajiny, děj pro dítě vždy zajímavý. Kdesi vepředu zahouká lokomotiva a pojednou se nakrátko setmí. Do vozu vnikne s lomozem vlaku vzduch prosycený uhelným kouřem, párou a olejem. Podivný tunel v krajině kde není vysokých hor, které by procházel. Ale to trvá jen chvíli. Hned nato vlak zastavuje a my vystupujeme z lokálky na zastávce Borovsko. Na dohled od tmavého jícnu podivné stavby, kterou vlak před chvílí s houkáním a rámusem projel. To, že je to dálniční podjezd nevíme. Ostatně stejně nevíme, přemýšlejíce dětskou logikou, ani co to je dálnice. Pouze tu atrakci chápeme jako poněkud zvláštní bránu do světa zázraků, které se určitě dnes odehrají. Pokud Alenka z knížky, jež nám byla kdysi předčítána, vstupovala do kouzelné země za zrcadlem, bylo to určitě tímto podivným betonovým tubusem, zarostlým na vrcholu mladými stromy. Je to bráno jako fakt, o kterém se nediskutuje. Určitě musela jet vlakem, pokud ne, byla v knize asi chyba. A protože jak je známo, v dětském světě se zázraky odehrávají každý den,  dále o tom nepřemýšlíme a cesta vede lesem. Spíše podivným širokým průsekem a všude je plno písku, asi dvakráte narazíme na bytelnou betonovou strukturu, podobnou bunkru. Nikdy jsme nic podobného jako děti neviděly. Na dotaz co to je, nedostáváme odpověď. Rodiče mlčí, tváříce se tajemně. Pak se výhled otevře a jsme nad Borovskem. Uvidíme zalesněný kaňon sedlického potoka, světle žluté plochy polí, domky vesnice pod námi a svažující se cestu.  Hezký obraz krajiny uprostřed léta, ale… Pokud je na to divák nepřipraven, či cizincem v této hezké krajině, následuje šok. Vlevo od vesnice je cosi, co do lesů běžně nepatří.  Podivná a bizarní stavba, která vypadá z dálky pro jako gigantický kamenný stůl, pevně vklíněný v hloubi údolí a zapomenutý zde, v lesích u Sedlice po nějaké mýtické hostině obrů, která tu dávno, před stovkami let proběhla.
O starých mostech
Dodnes vidím vzdušné klenutí oblouku sedlického mostu proti letní obloze...
To ale není ještě zdaleka vše, co naše zvídavé dětské duše ještě čeká. Obrovská a pro nás zcela nepochopitelná tabule uprostřed lesů na chvíli mizí za korunami stromů. Zvědaví a nedočkaví scházíme do údolí a zvláštní útvar je tu opět. Ale jsme překvapeni ještě víc. Tajemná stavba se doslova vznáší nad našimi hlavami. Ptáme se a jsme kupodivu ihned poučeni o jakémsi mostu a dálnici stavěné za války, kterou jsme vzhledem k našemu útlému věku nezažili a tudíž ji nepamatujeme. Minulost pro nás ještě není tak důležitá. Ale říkají to dospělí, kteří mají vždy pravdu, poněkud váhavě a vzpurně to akceptujeme. Pohádku o obrech tedy vystřídají při pohledu vzhůru elegantní, téměř nehmotné linie. Zážitek tak silný a pro nás fascinující, nezapomeneme na to nikdy. Dodnes vidím vzdušné klenutí oblouku sedlického mostu proti letní obloze a po zdolání skalnaté stráně nás opět překvapuje dech beroucí prostor betonové autostrády, zkamenělé v prostoru i čase. A už je tu druhé dějství toho neskutečného zázraku uprostřed léta.
Nad betonovou plání se chvěje vzduch rozpálený v červencovém žáru.  Obrovská plocha vozovek, ale bez automobilů, které bychom zde logicky očekávali, podivně pustá a tichá, pod vysokými oblaky, vede odnikud nikam. Jsme ještě v realitě, nebo v daleké budoucnosti? Nevíme. Všechno, celá ta stavba skutečně visí ve vzduchu. Od zastávky Borovsko, teď již nedůležité, vzdálené za hradbou lesa, slyšíme houkání vlaku. Plující bílá letní oblaka navozují dojem pomalého pohybu. Teď se určitě celá ta betonová platforma pomalu zdvihne a majestátně s námi popluje pomalu a téměř neznatelně, jako gigantická vzducholoď v modři letní oblohy, vysoko nad korunami stromů a bílým proužkem silnice, zpět k zastávce a my opřeni o pevné zábradlí, budeme mávat vlaku, který pojede hluboko pod námi. A možná, to už jenom doufáme, až tento hezký letní výlet skončí, nás zanese zpět, až do města, kde bydlíme. Tiše, jako se vznesl, přistane navečer v naší ulici a z mostovky, která prozatím končí v prázdnu, bude možno z neveliké výšky seskočit na chodník. Bude se o tom mluvit a všichni nám budou závidět.
Kdybychom byli tehdy dospělými, snadno pochopíme, že se tak nikdy nestane, mosty přece nelétají. Jsou určené k překonávání údolí, vypočítané a vyměřené, pevně zakotvené ve skalnatém podloží. Necháme si to raději pro sebe, dospělí by se nám jistě vysmáli. Fantazie, alespoň tedy ta naše, ryzí a dětská, fyzikálních zákonů neuznávala. Prostě neexistovaly a nebylo je potřeba vyvracet. Alespoň nám dětem to tak připadalo, v dětském vidění světa je možné vše. Tento dojem ještě navozuje konec mostu trčící do prázdna, pak úzká spára mezi oběma vozovkami, ve které tušíme propast. Pohled do ní nás doslova zmrazuje. Ukáží se koruny stromů v nezvyklém pohledu. Zezhora, ozářené letním sluncem. To jsme nikdy nezažili a až dospějeme, už nezažijeme. Svět dospělých, do kterého po létech vstoupíme, bude mít už jiný, zcela konkrétní řád a veškeré tajemné skutečnosti budou popsány a vysvětleny. Přijdeme tím o mnoho, ale to ještě nevíme. Zatím jsme stále dětmi a ohromeně tu stojíme na pomezí dvou sfér, země a oblohy, kdy hluboko pod námi je les. Dětská představa světa dostává neskutečné dimenze. Jít oběma nohama najednou po obou stranách tohoto betonového rozhraní, přímo nad touto spárou, se za našich dětských let odvážil málokdo. Nebezpečné to nebylo, ale děsivé ano. Pohled přes masivní zábradlí pak již definitivně otevře závratnou hlubinu údolí se stříbrnou stužkou potoka. Co bychom jako děti chtěli víc?
Nedokončená dálnice se nám pak znovu připomněla při cestách na tehdejší pionýrské tábory do romantického zákoutí na Želivce pod obcí Borovsko. Dobře si pamatuji ten vzrušující moment, kdy autobus plný dětí, krátce po tom, co za Němčicemi zabočil na starou silnici do Borovska, přejížděl téměř hotové těleso opuštěné Protektorátní dálnice. Jednalo se o provizorní přejezd z konce čtyřicátých let, byla už nachystána a rozestavěna přeložka této místní silnice, včetně hotových propustků. Bohužel začátkem padesátých let byla stavba dálnice zastavena a to provizorium už zůstalo. Silnice do Borovska tedy překračovala násep dálnice pod velmi ostrým úhlem a celkové převýšení takto vzniklé umělé vlny činilo asi tři metry. Jako děti jsme se na to velmi těšily. Pro řidiče se nejednalo o snadný manévr, plně naložený autobus musel mít určitou rychlost, aby překonal nájezd na násep, který měl, jak tak po létech odhaduji, v krátkém  úseku asi 20% stoupání, ve kterém řidič nesměl řadit, jinak by nahoru nevyjel. To samé na druhé straně, ale směrem dolů. Pak to přišlo: Autobus se zhoupl  a za předními skly byla chvíli vidět jen obloha. My hoši statečně a mlčky, jak se na muže a westmeny sluší, drželi se pevně kovových madel sedaček, dívky neskutečně vřeštěly. Atmosféra byla hustší o to, že ti starší co jeli „na tábor“ již po několikáté, líčili tento přejezdový manévr nováčkům jako drastickou akci, kdy nebohý starý autobus dosáhne na téměř kilometrovém úseku, „kdy se bude fakt děsně rozjíždět“ neskutečné rychlosti a část cesty absolvujeme vzduchem. Pochopitelně tomu tak nebylo, přesto však ti nejmenší hrůzou vyvalovali oči.
O starých mostech
Po padesáti letech je vždy všechno jinak; křížení kde silnice do Borovska překonávala násep Protektorátní dálnice už ztratilo veškeré kouzlo a dramatičnost. Sice ještě můžeme vidět místo, kde se bývalá vozovka stáčí na bok bývalé Protektorátní dálnice a padá v krátkém strmém úseku prudce k Borovsku. Mladý borový les vlevo, to je původní dálnice. Žádný autobus tu už ale nepojede. Silnice sama zarostla trávou a keři. Na opačné straně ten legendární nájezd, o kterém je zde psáno, už neexistuje. Pohltilo jej nové dálniční těleso, budované v roce 1975. Najdete tu pouze ztracenou cestu v mladém lese, nic víc. Kdo si tu dobu nepamatuje, ani se tu nezastaví. Nic mu to místo neříká...

Vrátil jsem se k tomuto mostu ještě mnohokrát. Někdy sám s fotoaparátem, někdy v partě, oblečen do trampských maskáčů. Vystoupili jsme z dýchavičného motoráčku krátce poté, co projel betonovým tubusem pod dálnicí, na které nebylo žádných  aut. To už jsme věděli, že ji stavěli za války. Proč toho nechali nás nijak neiritovalo, měli jsme své starosti mladých té doby. Zastávka Borovsko a před námi jsou čtyři kilometry pěšky. Stejný široký průsek vedoucí lesem pravda, už značně zarůstající náletem. Pěšina v písku však byla stále stejná. Pak násep překříží silnice, což my místní známe z dob cest na pionýrský tábor, přidáváme tedy tu historku s autobusem pro ty, co jsou zdaleka, nikdy tu nebyli a místních zvláštností neznají. Vycházíme z lesa. Ti co tuto cestu šlapou poprvé, jsou stejně ohromeni a šokováni obrovskou deskou mostu zářící světlým betonem v letním odpoledním slunci. Děj se opakuje, bavíme se jejich údivem. My, co tento div světa již známe, podáváme zasvěcený výklad o dálnici stavěné za války. Většina z nich nevěří a nechápe. Ohromeni, zírají a mlčí. Stejně jako kdysi my, na rodinném výletě, před mnoha léty. Necháváme však most po levé ruce a sestupujeme k vesnici pod námi.
Již pozdě, po dalším, tentokráte večerním pochodu z hospody v Borovsku, se v hasnoucím dni podruhé objevila ta známá scenérie z dětství. Most v houstnoucím soumraku byl zas trochu jiný, jakoby do údolí vrostl o něco pevněji. Už jsme všichni ale věděli a znali, divení se tentokráte nekonalo. Možná asi to bylo asi také tím, že nálada celého houfu byla poněkud více bujará, tak jak při cestách z hospod v létě bývá. Večer pokročil do bezměsíčné tmy a pěšina pod hvězdnatým nebem nás vede k hlubokému údolí, kde je určeno přečkat noc. Ještě než jsme doklopýtali za houstnoucího šera na známou louku s potokem, bylo slyšet přes několikanásobnou ozvěnu píštalu lokomotivy nad Dolními Kralovicemi. To houkání vlaku bylo v té chvíli jediné spojení s okolním světem, přesněji nedůležitou zprávou, že okolní civilizace, která nás mladé nezajímala ani v nejmenším, stále ještě existuje. Pak vlak utichl, v hlubokém lesnatém údolí dostal soumrak barvu inkoustu. Ti co to tu neznají, si svítí baterkou, stejně ale co chvíli někdo zakopne na srázné cestě a ozve se tiché zaklení. Les se otevřel, trochu se projasnilo a jsme na louce, která tvoří dno údolí. Svítit si na cestu už není třeba. Ve tmě lze slyšet jak zručí potok a nad námi modravě světélkuje Mléčná dráha. Jdeme husím pochodem, kupodivu mlčky. Snad je to tím, že hluboká údolí se za letních nocí podobají katedrálám. Na rozdíl od nováčků, víme dobře co se stane. Pak se malá karavana nečekaně zastaví a pár lidí v němém úžasu civí vzhůru. Pojednou a zcela bez varování se obloha rozpadla na dvě poloviny. Jsme u cíle své cesty, nad námi visí uprostřed vzdáleného vesmíru most. Sám ve tmě neviditelný, ale dává o sobě vědět tím rozdělením, spíše tušením gigantického portálu v černé propasti noci. V místě, kde se nad našimi hlavami zdvíhaly jeho oblouky, nesvítily hvězdy... 
Jednoho dne do zastávky Borovsko přijel vlak naposledy. Trampové s kytarami, obtěžkáni svými vzorně sbalenými US tornami odešli jinam. Nebylo již útulné hospody v Borovsku, nad záhybem řeky s mlýnem a pilou. Ostatně ani jít nebylo kam, cestu přehradily červenobílé závory na zámek, zákazové tabule s důrazným varováním. Betonový tubus podjezdu před zastávkou, tu bránu do světa zázraků v údolích okolo Borovska, odstřelili a strhli.  Přijali jsme to už jako logický fakt. Jaksi smutně a bez emocí. Pro novou dálnici se již nehodil a ostatně už stejně nebylo vlaků, které by jím projížděly. Jako by nám nedošlo, že tímto se kouzelná země "za zrcadlem" uzavřela. Definitivně a navždy.
Řeku tekoucí opodál přehradila sypaná hráz, něco později se dostavěla nová D1. Krajina se proměnila, jakoby přes noc. Řeka zastavená hrází se vylila z břehů, pionýrský tábor, údolí s jeho indiánskými stezkami, stejně tak jako Sedlický most zatopila voda. Už jej nikdy neuvidíme v odvážných křivkách ze dna údolí, ostatně i lesy ustoupily přehradní nádrži, spíše jakoby váhavě a s nechutí, na její břehy. Zvláštní místo. Rozlehlá vodní pláň, obklopená mladým, neprostupným lesem, o to více majestátně tichá, bez výletních lodí, pláží a chatových kolonií. Dálnice, tedy ta nová, změnila trasu, vyhýbá se jezeru táhlým obloukem. Dává o sobě vědět zářícími bilboardy a neustálým, tlumeným hlukem aut. Vede zde na dohled od té původní, která už definitivně vzdala boj s mladým lesem a dravou vegetací, na věky zapomenutá a pustá. A tak o pár set metrů dál, řidiči silných a rychlých vozů sledují ubíhající stuhu vozovky, hovoří se spolujezdcem, nebo telefonují. Cestující v klimatizovaných autobusech spí a pokud zrovna ne, sledují televizi, krátící jim nudnou cestu. Nikdo z nich však neví, že právě míjejí krajinu "za zrcadlem", nebo že tu alespoň kdysi byla, volně přístupná. Komukoliv, kdo měl zájem a čas.
Most na modré ploše mírně zvlněné hladiny už nevypadá jako slavnostní tabule titánů, ale jako tanker, který sem jakýmsi nepochopitelným řízením osudu zabloudil. Snad si spletl přístav, kdo ví. Nenacházeje cestu dál, uvízl ve slepém rameni jezera. Posádka jej opustila a ponechala svému osudu.  Jen se tomu podivíme, zaujme, ale nepřekvapí nás to, ani nesrazí do kolen, jako když se nám poprvé zjevil zcela nečekaně, v záhybu cesty, za červencového odpoledne roku 1959.  Naše dětské cesty se rozešly, jak říká klasik.

O starých mostech
Do stejných řek vstupovati nelze, což o mostech platí obzvláště. Pokud tedy vstoupíme na autostrádu dnes, možno lehce podlehnout klamu, že se vlastně vůbec nic nezměnilo. Že se sice aut na této podivné dálnici nedočkáme, jako ostatně i kdysi dávno tomu tak bylo, ale že také lze dojít lesem za koncem mostu opět k zastávce Borovsko, dokonce i stihneme vlak, budeme li mít to štěstí...

O starých mostech
Nadšeni tímto faktem, který je ale uboze iluzorní, což nám sice ještě nedošlo, okusíme znova tu kratochvíli z dětství. Most je přece stále stejný? Nebo snad ne? Zjistíme však, že ta spára na pomezí země a oblohy už nic neukazuje, žádný závratný vír propasti, pouze neklid podivně blízké vodní hladiny, která tu určitě nebyla. Jít po tomto dělení světů lze nalednou bez obtíží a strachu, zřejmě jsme dospěli. Ale tím to nebude. Něco tu není v pořádku...
 
O starých mostech

Zelené plástve mechu a konec vozovky v prázdnu. To by odpovídalo našim vzpomínkám. Les na druhé straně byl však dostupný. Ano, sice oklikou; sešli jsme druhou stranou do údolí a přeskočili potok. Slunce je také téměř stejné, svítí skrze zábradlí, sice trochu jinak, než před léty. A tak zvědavě jako kdysi děti, kterými jsme byli, nahlédneme přes jeho betonový okraj, určitě tam bude to údolí s potokem...

O starých mostech
Naše chyba, dobře nám tak, neměli jsme to dělat. Kde je údolí našeho dětství? Ano, je dávno definitivně ztracené a les na druhé straně nedosažitelný. Jako vše, co jsme tu kdysi prožili. Pravda, odražené světlo od vodní hladiny vytváří po mostem magický přísvit, ale to je pro nás chatrná náhražka... 

O starých mostech
Voda navíc odebrala mostu je ho majestátnost. Už nevypadá jako slavnostní tabule titánů, ale doopravdy jako tanker, který nenacházeje cestu dál, uvízl ve slepém rameni jezera...

O starých mostech
Menší most přes Sedmpanský potok, ukrytý za neprokopaným hřebenem kopce si svá tajemství sice udržel, ale je memilosrdně atakován mladým lesem. Navíc se jeho druhý konec, neopřený o chybějící násep zvolna propadá a trhá. Takto nacházíme v jihoamerických pralesích stopy dávno zaniklých civilizací...

O starých mostech
Aby tato naše mise vyzněla ještě bezútěšněji, kdy si až na dno vychutáme tu svoji osobní prohru v zápase s časem, možno si zde představit dál ubíhající linii magistrály, kamsi k obzoru. Ale ani to nelze, zrovna jako udělat další krok. Stejně tak jako na druhém, větším mostě. Ale opačným směrem, než zde. Dokonalé zacyklení času, ze kterého není úniku.

O starých mostech
Dálnice, tedy ta nová, změnila trasu, vyhýbá se jezeru táhlým obloukem. Dává o sobě vědět zářícími bilboardy a neustálým, tlumeným hlukem aut. Vede zde na dohled od té původní, která už definitivně vzdala boj s mladým lesem a dravou vegetací, na věky zapomenutá a pustá.

ZAVŘÍT