Přenesení kilometrovníku 46.0
|
|
Srpen 2003, kámen je na svém místě |
Stav koncem listopadu 2003... |
Zcela konsternován koukám na prázdné místo! Kilometrovník 46.0 zmizel. Stalo se tak na podzim roku 2003. První co mne napadlo, že byl ukraden. Zřejmě chatařem pražského typu, ti podobné věci dělají. Snad jako pozůstatek již dějinami smetené ideologie, že vše patří všem. Železniční fanoušek by se takovéto věci nikdy nedopustil a pokud dopustil, nebude to železniční fanoušek, ale gauner. Po kameni jsme pochopitelně pátrali. Dokonce bylo i podáno trestní oznámení a věc řešila policie. Nakonec celá kauza dostala poněkud Cimrmanovsky šťastně-neštastný konec. Kámen se našel. Pochopitelně ne tam, kde by měl být, ale zcela jinde. Objeven byl o nějaký pátek později a to v Bernarticích. Je přímo v obci. Je to jako v té pohádce, kámen je a není. Věc má několik aspektů; nejdříve ten dobrý: Můžete si jej prohlédnout, osahat, vyfotografovat a zavzpomínat, jaké to bylo, když okolo něj jezdily vlaky. Také, což se počítá, neriskujete, že vás chytí policie, která okolí jezera často kontroluje, nebo ostraha jezera osobně, což v obou případech vyjde nastejno. Odejdete sice se zážitkem, ale také lehčí o pár bankovek vyšší nominální hodnoty. Pokud se budete orgánu zpečovat, navíc vás nemine přestupkové řízení, což jak známo je již vyšší level a také patřičně o dost dražší...
Druhý aspekt je horší. Proč? Ptáme se. Jaká pohnutka k tomu občany Bernatrické vedla? Například to, že obyvatelé Sedmpan mají svůj kilometrovník v obci u zastávky autobusu? To je sice hezké, ale ani jejich kámen není moc pravý. Tedy fyzicky pravý sice je, u dráhy stál, ale u sedmpanské zastávky ne, jak známo byl o něco níže k Dubějovicům. Je to hezké a pietní, tedy ve vztahu k železnici, která již neexistuje. Navíc, v době kdy byl do Sedmpan přenesen se to dalo pochopit, ztrátu dráhy nemůže rozchodit žádná obec, včetně obyvatel, chápu. A potom, když jej sem sedmpanští dali, bylo kilometrových kamenů v trase již zaniklé dráhy jako máku, tedy množství větší než velké, řečeno slovníkem dnešní generace. Ale to o teď nejde. Ne jednu stranu, nebezpečí že jej skutečně ukradne chalupář a vystaví si jej na dvorečku /takové prasárny skutečně chalupáři dělají a to nejen s kilometrovníky/, tak toto nebezpečí je díky umístění kamene přímo v obci o něco nižší. Na druhou stranu obec Bernartice se ke dráze zachovala poněkud macešsky, handrkováním okolo prodeje pozemků staviteli počínaje a žalobami sedláků o podupané louce dělníky ze stavby dráhy konče. To je pravda a existují na toto doklady v archivech. Nakonec se to vyvrbilo ryze česky, kdy pozemky na stavbu dráhy poskytl majitel polností z Borovska, ten si ale jako podmínku vymínil i název zastávky, tedy Borovsko. Takže ani ta zastávka se Bernatice nejmenovala, ač dráha procházela přímo okrajem obce. Jmenovala se Borovsko, což víme všichni, i když z Borovska to bylo na vlak zatraceně "z ruky", minimálně půl hodinky svižné chůze... Celá kauza s kilometrovníkem mi připomíná historku někdy z roku 1970, kterou mi vyprávěl pan Ing. J. Novák, nesmírně vzdělaný pán, historik a činovník NPU, tedy Nezávislé památkové unie. Šlo o to, že jistý vlivný pražan, poměrně i velmi vysoko postavené zvíře a chalupář v jedné malebné obci, při procházce v lese a sběru hub objevil smírčí kámen. Pokud nevíte co to smírčí kámen je, každý historik vás poučí, že se jedná o velice cenný historický artefakt většinou z doby okolo 12 až 16 století. Jednalo se o kamennou křížovou stélu, později i ve tvaru desky, připomínající pomníček. Často na nich najdete vytesané symboly, vztahující se k události, kvůli které byly postaveny. Také nápisy a letopočty, někdy německé, nebo častěji v latině. Některé, ty velmi staré a cenné mají i tvar Keltského kříže. Kámen stával vždy na místě, kde se stalo v té době neštěstí, přesněji, kde byl spáchán závažný trestný čin. Tedy přepadení, loupežná vražda, nebo rvačka z pomsty, nebo ze žárlivosti a zhrzené lásky, jež skončila zabitím člověka. Ten, komu byl tento ohavný čin prokázán, se musel podle tehdejší judikatury mimo odpykání trestu omluvit rodině oběti a na památku zabitého na místě činu postavit na svůj náklad smírčí kámen, jako připomínku občanského a morálního vyrovnání. A také jako důkaz hlubokého pokání a prosby za odpuštění. Pokud byl pachatel například úkladné vraždy odsouzen k hrdelnímu trestu a popraven, což se stávalo ve středověku velmi často, břímě spojené s postavením smírčího kamene přecházelo na jeho rodinu. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale tato památka patří tam, kam patří. Tedy k bývalé dráze. S Bernarticemi nemá tento kilometrovník společného zhola nic. Navíc, nedovedu si představit, jak je možno neomaleně vykopat kámen, který stál na svém místě 101 let. Nevím jak kdo, ale pokud bych toto udělal já, budu se třást hrůzou, že mne budou pronásledovat sny o jedoucích vlacích a sílící výčitky svědomí. A pak to přijde: Jednou, za mlhavé noci na sklonku roku, mne vytrhne z nervózního spánku táhlé houkání vlaku. Zase ty hloupé sny! Ale houkání se ozývá znovu a naléhavěji. Vyděšen a zmaten, otevírám okno. Venku je lezavá mokrá zima, vítr, drobný studený déšť, prostě psí čas. Nevelká náves je pustá, nikde nic. Pojednou zvuk parní příšťaly surově prořízne mlhavou tmu listopadové noci a za poslední zahradou obce, kde býval přejezd, i přes clonu deště zřetelně uvidím rudý chvost jisker a světla vlaku, ztěžka zdolávajícího stoupání od Kralovic. Jsou zřetelně slyšet, i přes supění lokomotivy, nárazy kol na spojkách kolejnic. Konsternován tím strašlivým divadlem stojím u otevřeného okna i dávno po tom, co houkání a lomoz vlaku utichne v lesích u Němčic. Ne, to není pokračování snu. Američané mají pro toto dobré pojmenování: Ghost Train. Přejde mne čistá nefalšovaná hrůza. Když si uvědomím, že tam, co zrovna listopadovou nocí přejel vlak, je už víc jak třicet let jen louka a pár stromů, co stávaly u bývalé zastávky. Mohu vám zaručit, že druhý den by byl asi kámen zpět, na břehu jezera, v místě kde léta stával. Přesně tam, kde stará opuštěná trať mizí pod jeho hladinou... |
|