Předkládáme Vám velice vzácný dokument z archivu p. Jaroslava Kohouta. Jedná se o deníkový záznam událostí ve vlašimské stanici, pořizovaný jejím přednostou v roce 1932. Asi sedmistránkový dokument zachycuje průběh celého roku, značná část /asi 4 listy/ je věnována právě této tragické události z 2.7.1932
Doslovný přepis deníkové stati o nehodě se zachováním dobového pravopisu a interpunkcí:
…Bylo 19.40 hodin, když se mého návratu do stanice strhl prudký vítr, který naplnil ovzduší prachem tak, že se až setmělo. Vlaky 3546 a 3547 křižují normálně ve Vlašimi, ale v uvedený den byl vlak 3546 zpožděn a drážní úřad v Benešově přeložil křižování vlaků 3546 a 3547 do sousední stanice v Domašíně. Bylo 19.47, když jsem blíže ke stanici zaslechl zdáli píšťalu parního stroje. V prvých okamžicích jsem se domníval, že buď v některé, s tratí sousedící vesnici hoří a kolemjedoucí vlak dává píšťalou výstražné znamení a nebo, že vichřice zavalila trať, která z části vede lesem vyvrácenými stromy a vlak pískáním upozorňuje na překážku a volá o pomoc. Nahlédnutím do telegrafního zápisníku jsem zjistil, že křižování do Domašína je správně zapsáno a proto všichni bez duchu jsme sledovali pískání stroje. Když pískání neustávalo, vyrazil skladník Jan Pauly směrem za vlakem 3547. Bouře divoce se rozzuřila a strhl se silný lijavec. Za Paulym následovali staniční zřízenci, vlakový a strojní personál, pokud zrovna nebyl ve službě a slyšel pískání. Stroj pískal monotónně dál. Dle hodin jsem ihned viděl, že vlak 3547 nemohl do stanice v Domašíně dojeti a že se stalo něco velmi vážného. Telefonní aparáty byly v důsledku bouře na celé trati vypnuty, takže jakékoli dorozumění bylo nemožné. S hrůzou jsme všichni očekávali, co přinesou nejbližší okamžiky. Asi za hodinu se vrátil uřícen a promočen skladník Pauly a zděšeně hlásil příšernou srážku vlaků 3547 a 3546 v km 18.7 – 18.9 v lese za vesnicí Znosim v místech, kde se trať prudce zatáčí a nedovoluje větší rozhled, než 50 – 60 metrů. Současně hlásil, že strojvůdce Hájek Jakub a vlakvůdce Havlín Alois jsou mrtvi a několik mrtvých, že se nalézá v troskách roztříštěných vozů. Zalarmovali jsme hned všechny místní lékaře, četnictvo, hasiče a okresní soud a před stanicí ve Vlašimi stojící dva poštovní autobusy poslal jsem hned k místu nehody. Kde jaké vozidlo jsme mohli sehnati, dirigoval jsem na místo nehody, aby zprostředkování dopravy bylo co nejrychleji po ruce. Poněvadž se setmělo, poslal jsem na místo nehody dostatečný počet pochodní, které se velmi uplatnily. Zůstal jsem sám s pomocným zaměstnancem Karlem Horálkem ve stanici, jelikož jsem doufal, že většina cestujících přijde pěšky do stanice. Před 21. hodinou dostavili se v zástupu první zdraví i lehce ranění do stanice. Zastrašení, do kůže promoklí a rozčilení cestující, organizace vnitřní služby pochopitelně neznali, spatřovali ve mne viníka a bez rozmýšlení se povzbuzovali, abych byl hned buď řádně zmlácen, nebo zastřelen. Viděl jsem, že je nutno zachovati co největší rozvahu a klid a s MuDr. Viktorem Schillerem zahájili jsme ihned protokoly s raněnými. Nadávky a hrozby pršely nám na hlavy bez ustání, zvláště když Dr. Schiller některému raněnému objektivně konstatoval, že jeho zdravotní stav neutrpěl. Když zástup rostl a z místa nehody docházely zprávy stále divočejší, požádal jsem Dra. Schillera, aby se odebral na místo nehody, kde jej bude zapotřebí. Zůstal jsem sám a vyšetřoval údaje raněných i zdravých hlásících se do evidence. Konstatoval jsem i řadu nepravd, což je při podobných nehodách běžnou věcí. Z těch, co nejvíce křičeli, utrpělo nejméně a převážná většina jich odmítla podrobiti se lékařské prohlídce. Veškerý staniční, jízdní a strojní personál zúčastnil se obětavě a vynikající měrou záchranných prací, ve kterých bylo po celou noc pokračováno. Nákladní vozy na obou vlacích byly opatřeny patentními zámky proti krádeži a veškeré ve vozech zanechané aneb mimo vozy roztroušené a cestujícími poztrácené předměty byly sebrány a uzamčeny. Cestující ve stanici domáhali se bouřlivě další dopravy směrem na Dolní Královice a když drážní úřad v Benešově dal k této dopravě svolení, byli všichni cestující dle pohotovosti vozidel dopraveni silničními vozidly do svých domovů. Poslední cestující byli vypraveni ve 2.35 dne 3.7.32. Pan dopravní šéf Ing. Nosek, který ještě v noci dostavil se na místo nehody nařídil, aby drážní úřad Praha k udržení osobní dopravy dirigoval do Vlašimě tři silniční autobusy, které už v 5.30 stály před stanicí ve Vlašimi. Toto opatření bylo veřejností přijato ze značným zadostiučiněním, silně přispělo k uklidnění a plně se osvědčilo. Autobusy stěží stačily zmoci frekvenci, ale potřebě bylo vyhověno. Vlakový personál střídal se v doprovázení autobusů, osobní pokladny vydávaly jízdenky, takže správa státních drah neutrpěla újmy na příjmech. Jelikož techničtí znalci shodli se v názoru, že odklízení trosek a uvolnění tratě potrvá 4 dny, nechal jsem všechny v Benešově stojící a kusovým zbožím ložené vozy předsunovati do Domašína, kam jsem odeslal zdejší skladištní personal, který zboží vyložil a zboží dopravily do Vlašimě Jihočeské automobilové podniky nákladními automobily. Z Prahy dovezl malý nákladní vůz zásobu dynalkolu*1) pro autobusy a tento vůz jsem použil k rozvážení kusového zboží pro stanice ve směru do Dolních Královic a který při vratné cestě přivezl zásilky v jednotlivých stanicích k přepravě podané, takže jsme neměli jediné překročené dodací lhůty. Za celou dobu trvání poruchy nebylo vydáno žádné omezení v komerční službě a rovněž nebyla podána žádná reklamace z titulu překročení dodacích lhůt. Kromě poškození tří zavazadel, nebylo žádné zboží poškozeno.
Na místě nehody zůstalo 9 zabitých, mezi nimi strojvůdce Jakub Hájek, od vlaku 3547 a vlakvedoucí Alois Havlín od vlaku 3546. Šestnáct těžce zraněných bylo odvezeno pomocným vlakem do nemocnice v Benešově, mezi nimi strojvůdce Nosek Ant., topič Mareš Frant. a topič Houdek Frant. Topič Mareš František dne 5.7. utrpěným zraněním v nemocnici podlehl, čímž počet mrtvých stoupl na deset. Lehce zraněných bylo 90. Do slavných dnů sletových zalehl smutek a žal. Mně samotnému, který jsem byl ve dne v noci ve službě připadl smutný úkol, abych se všemi mrtvými naposledy za úřad, personal a službu rozloučil. Byl to přesmutný týden a přesmutné povinnosti.
Při záchranných pracích na místě nehody nejvíce se zasloužil zdejší skladník Jan Pauly, Jemu vděčí četnický strážmistr Kyselka z Vlašimě, těžce raněný, za své vysvobození z trosek roztříštěného vozu, ze kterého jej Pauly sekerou doslovně vysekával a s výše po žebříku snesl na zem. Josef Kratochvíl, návěstník od vlaku 3547 obětavě pomáhal Paulymu zachrániv služební peníze a terrion s jízdenkami a peněžní pozůstalost zabitého vlakvůdce Aloise Havlína. Dále obětavě pomáhali: Pomoc zam. II. sl.sk. Josef Paris, František Mastík, a staniční zřízenec Josef Trachta. Z ostatních zaměstnanců zúčastnili se záchranných prací: Průvodčí vlaku Josef Mück, Josef Motyčka, František Račanský, staniční pomocník Antonín Bureš, pomocný zaměstnanec Eduard Hazmuka, Bohuslav Horálek a vlakvůdce František Suchopar...
*1) Složení tohoto pohonného média bylo podle tehdejších norem 53% benzolu 42% lihu a 5% rafinovaného petroleje. Pod názvem Dynalkol se také prodávaly směsi s obsahem 50 % etanolu, 30 % benzenu a 20 % benzinu. Až do roku 1932 konkuroval tento výrobek autobenzinu obsahujícímu jen ropný benzin. V letech 1926 až 1936 bylo v Československu zavedeno ze zákona povinné mísení 20% bezvodého etanolu s benzinem. S rostoucí spotřebou pohonných hmot bylo tak umožněno vymíchat asi 50 tis. tun etanolu do benzinu ročně, což bylo v roce 1935 20 % spotřeby. Používání lihobenzinových směsí zaniklo u nás až počátkem padesátých let minulého století a dosud nebylo obnoveno.